Kdo čeká, že to bude erotický příběh, ten bude zklamaný. Žádné pikantnosti nebudou. O žádnou erotickou pomůcku se nejedná.
Robertek je totiž muž. On nesnáší, když mu říkám Robertku. (ani já to nemám ráda, ale škádlím ho tím)
Muži vůbec nemají rádi, když jim ženy říkají zdrobnělinami. Oni jsou chlapi! Jsou mužní a tvrdí a zdrobněliny se pro ně vůbec nehodí. Ale o tom až jindy.
Jak je to tedy s tím mým Robertkem? (má nebo nemá vibrátor? nemyslete na blbosti! :))
"Erko", tak mu říkám.
***
"Nesnáším ho, pořád se mi plete do mých zvrácených plánů, které s tebou mám! Ble..."
"Luciusi, zmlkni! A vypadni!"
"Jednou ho dostanu..."
"Víš, moc dobře, že ani Uriana to nedokázala! Nech ho být!" (pokud budou čtenáři věrní, jednou se dozví víc)
***
takže ERKO! (ježíš, já dostanu kapky :))
***
Nevím, co jsem provedla v minulém životě, ale myslím, že si teď musím všechno vyžrat. Za tři měsíce čtyři roky. Tolik mi bylo, když jsem poprvé potkala Luciuse. (Zmetku pekelnej!) Ten mizera si na mě zasedl a nemůžu ho dodnes setřást. Neustále mi překrucuje život, lidé kolem mne dokonce zvrací, když se mi to nejméně hodí. Má na mě velký vliv a neustále mne postrkuje, přemlouvá a nabádá a já se bráním a bráním. Chtěl by podpis, asi... mojí krví... ("Samozřejmě!")
EE!
Je to takový souboj na celý život. Kdo z koho?! ("Pekelně mě to baví!")
Ano tři měsíce před čtvrtým rokem mi pohlédl do tváře, luskl prsty a poprvé v životě mi hodil klacek pod nohy. Nechal mě vykoupat v právě dovařené zabijačkové polívce. Brrr. Už si samozřejmě nepamatuju na bolest, ale ten strach si dokážu vybavit docela přesně. Dodnes nesnáším pach posmoleného prasete v trokách a "smrad" téhle polívky. Fuj. Zanechalo to ve mě stopu. On ji zanechal. ("Já vždycky někde něco zanechám :))
Pamatuju si, jak jsme dojeli ke Šlejmarovi. Ten při ohledání opařeniny strhl seškvařenou, dederonovou, modrou, teplákovou soupravu z ruky i se zbytky kůže. Pak ohodnotil, že je to opravdu moc a jeli jsme do Stoda.
Asi stokrát jsem se ptala mamky, jestli umřu. Bála jsem se toho krvavého pohledu, který mne celou dobu doprovázel do nemocnice. Tam mne rodiče předali do péče lékařů a já osaměla. Tehdy rodiče museli věřit lékařům a zanechat tam své malé plačící dítě bez objímání a konejšení. Předali mne tam jako nějaký balíček a odjeli.
Ďábel však zapomněl, že moje jméno je Bohumila. Ano, Bohu-milá. Chachá! ("Ale nezapomněl jsem, ale byla to výzva!")
Seděla jsem ztracená na chodbě a plakala jsem, protože jsem nevěděla, do kterého pokoje patřím. A pak se zjevil on! ERKO! ukazoval mi svoji opařeninu na zadku... Okamžitě mezi námi vzniklo přátelství.
A Lucius? Musel se vypařit.
Tehdy mne vzal Erko poprvé za ruku. Celý měsíc tam o mne pečoval. Když mi dělali převazy, brali mi krev, když jsem byla opuštěná a stýskalo se mi.
Od té doby mě vzal za ruku snad tisíckrát, (ano byla dost divoká a nepoučitelná) ("To jsi stále.") a zůstal se mnou. Kdybych věřila i na nebe, jako věřím na peklo, myslela bych si, že ho poslalo snad samo...
A zůstal mi! Už navždycky.
Luciuse jsem potkala v životě úplně z blízka ještě třikrát, hm... :( zkoušel to, luskal prsty a byl nekompromisní, ale vždycky jsem to ustála a vidíte, jsem tu. (teď jsem to možná zakřikla)
Můžu kdykoliv napsat, zavolat, postěžovat si, poplakat na rameni. Mám kde.
Erko je opravdový přítel. Vím, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, znám to :), ale tohle není úplně plnohodnotný muž pro ženu.
Erkovimůžu říct všechno! Nikdy mne neodmítne a vždycky mi pomůže.
Lucius sice stále tajně krouží kolem mě, ale já se nevzdám! Nikdy! ("Jednou to přijde! Chacha, uvidíš!")
To pouto mezi Erkem a mnou nemůže nikdo zpřetrhat. Cítíme se i na tu dálku (a je to větší dálka než 312 km! :)), víme, kdy nám (mě) je smutno, kdy potřebujeme (já) zahřát.
Mám za sebou oporu.
Můj Robertku!(njn, jednou to muselo přijít, vyhubuješ mi?)
*************
Ahojte, jsem ráda, že jste se zastavili a přečetli jste si moje písání. Ten videoklip bude pro většinu z vás strašný, ale věřte, že je přesný!
Příští týden (12.10.) vyjde příběh o velmi šikovném rybáři. :) A lepší píseň :)
**************
