Ve dne přítel, v neděli vrah. Zaměstnání jako každé jiné. Ale jak s tím žít? Jak odejít? Naskýtá se jen jediná možnost.
***
"Prosím, prosím pane, vezměte to." Strkala mladá žena tomu v kápi zlatku. "Prosím, ať netrpí."
Jen kývl. Odvar z pelyňku udělá své, dělával to za úplatek často.
Jemu bylo jedno, jak ten člověk umřel, hlavně, že on dostane svý. Všichni dostanou svý.
***
Když procházel kolem, všiml si jí. Seděla na slámě v koutě a plakala. Nezvedla hlavu, když slyšela kroky, jen se roztřásla.
Zastavil se. To snad ne?! Ludmila? To musí být nějaký omyl! Ludmila? Po zádech přejel mráz.
Ludmila?
Jeho Ludmila?
***
"Milko, moje." Líbal ji do vlasů. Roztouženě se k němu tiskla. Cítil její vztyčené bradavky na hrudi. Miloval ji a ona zapomněla v jeho objetí na celý svět. Byli jen oni dva.
"Janíčku, můj."
Byla to pravá láska, ta opravdová, která se rodí jednou za tisíc let. Nikdy, nikdy nepoznal větší touhu po ženě, po jejím těle, společnosti, laskání.
Když byli spolu, kvetli, když byli odloučeni, umírali.
Milka patřila jinému muži. Ale to Jankovi nevadilo, nemilovala ho a při jeho povolání stejně nemohli žít spolu.
Jeho povolání? No právě! Kámen úrazu.
Povolání? Dá se říct, že vražda je povolání? Vražda? On ale nevraždil, on jen...
***
"Na zdraví!" Sťukli své džbery s pivem až vychlístlo.
"Tak co, už něco víte?"
"Člověče, nikdo nic neví."
Kroutili hlavama a hlasitě nadávali na šlechtu.
"Jen se trochu vzepřeš a jdeš."
"Musíme si víc dávat pozor na hubu!"
"Abysme nepřišli pod ruku tomu hajzlovi." Při těch slovech se Janek radši ještě jednou napil. Chtěl by si vypít mozek z hlavy, zapomenout na všechny ty uťaté hlavy.
"Hoši, nás nedostanou."
Zapili nespravedlnost světa a vyrazili domů ke svým ženám.
Janek šel kolem sedláře, potichu zastavil u okna a nahlédl.
Ludmila právě pleskla naběračkou bramborovou kaši na talíř. Usmál se při vzpomínce na mazlení jejích bradavek o svou tvář. Jednou si ji odvede s sebou. Jednou...
***
"Jsi připravený!" Houkl na něj klíčník. Hodil po něm měšec stříbrňáků. Jeho nedělní plat.
"Jako obvykle!" Dobrousil svou těžkou železnou sekeru.
Slyšel řev lidí, dav vykřikoval zlostně nadávky.
Nerozuměl lidem. V hospodě patřili nadávky vykonavateli, ale při popravě hnusně pokřikovali po vězních. Házeli smrdutou zeleninu a hnůj.
"Přitáhněte tu svini!"
"Ať chcípne!"
Dokonce děti po vzoru svých rodičů hrozily do vzduch pěstičkami.
Seděl tam, veřejností nenáviděný, ale uctívaný, bez rodiny, přátel, kterým by se mohl svěřit. Jeho údělem byla smrt.
Proč se zrovna on narodil svému otci?!
***
"Dobrá! Dav je už dost rozzuřený, vemte ji." Zněl rozkaz a dva nádeníci bezcitně uchopili ženu za paže.
"Jsem nevinná." Šeptala, nemělo smysl se bránit.
Když míjela muže v kápi, podal ji nápoj.
Odhodila trhnutím vlasy z obličeje a postavila se na nohy. Nabídnutý korbel odhodila. Maníci ji strkali ven.
Jak to, že její manžel nepřišel prosit o rychlou smrt?
Poprvé v životě za to nedostal ani srpeček.
Poprvé se mu ruce třásly, když zvedal svou zbraň.
Vždy je něco poprvé...
Lůza běsnila. Lidé se mezi sebou překřikovali, dokonce začala menší strkanice. Ale všichni chtěli vidět krev.
***
Klekla si ke špalku. Proboha, ať už to má za sebou. Uslyšela všechna ta hnusná slova chátry. Bolelo ji to víc, než představa, že umře.
Kde je Janíček? Kdyby tu byl..., alespoň jeden pohled do jeho očí... Plakala, ale byla klidná.
Šel co noha nohu mine. Jeho krok byl těžký, nerozhodný. Musí! Je to jen práce a on ji musí vykonat, jako už tolikrát předtím.
Když dupl na první schod, lid se uklidnil. Nastalo ticho. Všichni očekávali kovový zvuk, když přejede po ostřím brouskem. Byl to jen rituál, ale obyvatelé jinak milého městečka to milovali.
"Vvzzzut!" Přejel a dav zajásal.
"Hlavu na bok!" Zazněl rozkaz. Otočila ji podle předepsaného kodexu, kat svou hrubou rukou odhrnul vlasy z temene. Uviděl bílá ramena, ta ramena, která ještě včera ráno líbal.
Zvedl nástroj nad hlavu. Rozklepal se jako děcko.
"Milko, moje." Vykřikl a upustil sekeru. Serval z hlavy červenou kápi a postavil se celému městu.
"Janíčku."
***
Dav zešílel.
"Ty parchante!"
"Svině udavačská!"
Kameny bičovaly nebe a spolehlivě dopadaly na hlavu kata. První rána zabolela, ostatní už nevnímal. Ludmila ho objímala a líbala.
Občané města vzali právo do svých rukou. Chtěli vidět krev, zvykli si na ní. Jejich nedělní rituál musel být dokončen i bez kata.
Neviděli rozdíl. On byl najednou vrah a ona zůstala vězněm hodným popravy.
***
"To byla řež, co?"
"Řekli byste to do něj? Připadal mi přátelský a přitom to byl takový bezcitný mrzák!"
"To ti povím!"
"Takových poprav víc."
"Viděli jste, jak jim praskly hlavy, když po nich lidi šlapali?"
"To bylo maso!"
"To se musí zapít!"
"Šenkýřko, dones další rundu!"
"Na zdraví!"
