... když Telč navštíví Krása ...

Ano, zázrak se stal. Telč byla poctěna návštěvou, která nemá obdoby. Konečně se tohle město cítilo být plnohodnotné. Krása dorazila a svět v Telči se zastavil. 

Už když se její noha dotkla země, ucítila Telč mravenčení. Věděla, že se něco stalo. Mrazilo ji v kolejích a domy s tetelily blahem.

Čas se zpomalil, aby si mohl vychutnat tu nádheru. Její vůně zaplavila ulice. Lidé nasávali zhluboka a nemohli se nabažit, jakoby se chtěli dusit tím odérem.

Když si rozpustila vlasy, vítr, který ještě před okamžikem řádil jako zběsilý, se jen náznakem dotýkal jejích loken. Lehce je zvedal, aby je zase nechal pomalu padat do líbezné tváře.

Turisté zapomněli fotit renesanci náměstí, protože její úsměv přitahoval asijské objektivy jako magnet. Nemohli však zmáčknout spoušť, neboť se museli kochat jejím kočičím pohledem a rozesmátými rty.

Zmrzlináři při pohledu na ní nedokázali odtrhnout zrak. A mražená pochoutka stékala na kamennou dlažbu u cukrárny. 

Holubi, kteří se chladili v teplém dni, přestali mávat křídly, usedli na okraj kašny a kroutili lesklými hlavičkami ze strany na stranu. Nemohli se vzpamatovat z těch překrásných odlesků, které zářily z jejích očí. 

I psi, kteří se v horním loubí rvali o pozici silnějšího, s vyplazenými jazyky sledovali její něžnou chůzi, při které se její nožky sotva dotýkaly chladného kamení. 

Italští muži přestali usrkávat vychlazenou dvanáctku, neutřeli si pěnové kníry, vše nechali tak, jejich očí rentgenovaly tu jemnou postavu pohybující se jako víla. 

A byla jsem to já, kdo ji mohl vzít za ruku, obejmout a políbit. To já jsem měla tu možnost přípít si s ní na lásku chladivým bílým vínem. Já se mohla dívat do její tváře zblízka, dýchat stejný vzduch, smát se i plakat spolu s ní. 

Krása však přišla jen chvilku, prošla se městem, pohladila mě, zasáhla u srdce a pak...? Odešla zase tam, kam patří, tam, kde se její srdce směje, tam....domů. 

V ten okamžik se město opět zpamatovalo. Slunce se zahalilo za mraky tak, jak to mělo původně v plánu, turisté svůj zrak opět obrátili k barevným fasádám, holubi se vyplašili a spěšně odlétli do svých hnízd, pivaři si utřeli pod nosem pěnu, vítr se znovu pobláznil a rozfoukal z kavarenských stolků ubrousky, zmrzlináři lakentovali nad svou chybou, psi se do sebe zas pustili. Svět se vrátil do svých kolejí, vše běželo tak, jak má. A bylo to jako dřív. 

Jen já.... posmutnila jsem, přiznávám, že při loučení jsem plakala a toužila říct, aby zůstala. Bohužel, svět musí jít dál a i ona má někde místo, kam patří její srdce, které touží a miluje. 

"Kráso.....*"