Něco mi říká, že když zůstanu v posteli pod dekou a budu mít zavřené oči, nebude na mě mít žádný vliv, ubráním se a on zase odejde.
V tom bytě jsem vyrůstala, zažila jsem tam veselé i smutné, tam jsme spolu stáli a chtěli se milovat. Proč se nestalo si nechám pro sebe, ale ve vzpomínkách se sem vracím často. Do toho pokoje, k té posteli, do tvého objetí, kdy jsem už patřila jinému, ale stále ještě měla ráda tebe. Život bývá zamotaný.
Sedím právě u téhle posteli, u té, u které si klečel, abys mne mohl objímat. Jsem opřená a jsem smutná, protože tu nejsi a já čekám a věřím, že se objevíš. Za oknem se mihne stín. Zbystřím, že bys přece jen přišel? ach, konečně.
Vidím podivnou postavu, tlačí obličej do skla a rukama si cloní odraz, aby viděla lépe. Nejsi to ty. Je to ON! Poznávám ho. Jeho zjizvenou hlavu, zkřivené rohy a zlověstný úsměv. Jeho všudepřítomná oháňka se jistě vzadu divoce mrská. Kdysi jsem poznala, že se umí změnit v něhu, že může být jemný. Že se umí usmívat. Už je to dávno, už si nepamatuju.
Co to tady dělá?
Sakra, už zase? Přece jsme to ukončili, tak proč se zase vrací? Já už jsem v pořádku, jsem vyléčená, tak ať mě nechá být.
Oči mu zasvítí. Uvidí mě. Dostávám strach. Co když se přišel mstít?
Cítím husinu. Vzpomenu si na jeho doteky, oči mi zalijí slzy, už nechci, už nee.
"Nemuč mě!" škemrám, ale on se zálibně usměje. Zatlačí na sklo a mně se vybaví, jak lehce šla ta okna otevřít, když se na ně kdysi přitlačilo. Tudy jsme se vracívaly jako holky z rande pozdě v noci, aby naši nevěděli. Modlím se, aby panty vydržely. Zhasnu a po čtyřech se vyplazím na chodbu, než se mi povede vlézt do postele ve vedlejším pokoji, uslyším známé zapraskání. Panty povolily a on určitě vstoupil.
Něco mi říká, že když zůstanu v posteli pod dekou a budu mít zavřené oči, nebude na mě mít žádný vliv, ubráním se a on zase odejde.
"Odejdi, odejdi," šeptám modlitbu do tmy. Slyším jeho typickou chůzi. Dupnutí pravou a šoupnutí levou nohou o koberec. Kolikrát jsem se na tenhle zvuk těšila, toužila jsem ho zaslechnout za sebou, ale dnes, dnes prosím nee. Už jsem se narovnala, už jsem zase sama sebou, nechci ho! Nechci!
Ucítím zatahání deky.
"Miláčku, kde se schováváš?"
Mlčím a pevně svírám oči. Nepodívám se na něj, uhranul by mě a já bych se opět pobláznila. Držím pokrývku pevně, ale on ji přesto stáhne až na zem. Choulím se do klubíčka. Pláču. Snad dnes kvůli němu naposledy.
"Zlato, už dlouho jsem tě neviděl." zašeptá nečekaně zblízka do obličeje, až se polekám. Otočí mou hlavu k němu, předpokládám, že se na mě dívá z milimetru. Cítím jeho dech, jeho typickou vůni, ach... kdysi jsem ji šlukovala jako feťák, stále je velmi omamná. Oh, jak mi voní. Jak moc ho miluju.
"Bože," šeptnu, on si okamžitě odplivne.
"Otevři oči, lásko," slintá mi na tvář. Olízne mne a chytne mě pevně kolem krku. Nesnáším to, on to ví, a proto to dělá.
"Nemůžu, nechci, jdi pryč." snažím se bojovat slovně.
"Miláááčku, stalo se něco?"
"NIC! Vypadni." křiknu do tmy.
Hrdlo mi stahuje víc a víc. Jeho rty mě políbí. Ach, jak on umí líbat. Sakra, sakra, sakra! Neopětuju polibek a jeho to rozčílí.
"Co se stalo? Proč ne?!" skoro řve zlostí. Zařinčí řetěz, zřejmě něco vytahuje z kožichu. Nadechnu se a nasaju kovový odér. Ve stejnou chvíli mě něco kovového zatlačí do tváře.
"Nikdy už nikoho nepolíbíš," řekne zle a já dostávám strach. Tlak sílí a ta kovová věc mi prořezává do kůže tváře díru. Jazykem osahám krvácející ránu, má tvar klíčové dírky. On mi zamyká ústa? Něco šeptá, zřejmě zaříkává, abych už nikdy nikoho nepolíbila. To železo je opravdu klíč, starý a podle chuti rezavý, která ale v mých ústech měkne, jakoby se tavil. Strašně to pálí, ten kovový hnus se rozpaluje a žhne, do úst mi vytéká rozžhavený kov.
Hoří mi zuby, ale zuby přece neshoří, proč mně hoří, jazykem vnímám popel a ostré úlomky skloviny.
"Řekni, že mě miluješ a já přestanu." slibuje.
Jen zavrtím hlavou a všude se rozprostře hudba z Hitchcoka.
"ŘEKNI TO!!!" hystericky zaječí!!!
***
A potom... nastává klid. A já se probouzím, konečně je den, nemohl na mě...
***
"... bylo to nezapomenutelný.."
