Jsou moje kořeny v Holýšově? Samozřejmě, město mého dětství, mého pubertálního vývoje, mých prvních i posledních lásek, než jsem se usadila. Nevím, proč vlastně otvírám tohle téma, když je jasné kam patřím.
ALE!!!
Co Telč? HM? Co tady mám? Tady jsem zapustila své kořeny před čtrnácti lety a je to město mého srdce. Zbožňuju tohle město. Je mi vším! Je nádherné. V zimě je tu spoustu sněhu a ten mám moc ráda. A když mi nestačí, zajedu kousek dál a navštívím Javořici. Javořice, Malý a Velký Pařezák, to jsou místa, kde jsem svobodná.
A KAREL! Samozřejmě! Můj milovaný Karel. Kdožeto??? Přece sv. Karel. Že nevíte? Dobře Kaplička sv. Karla. Nejúžasnější místečko, vzdálené tak akorát na skvělou procházku se psem. V létě, v zimě, na jaře i na podzim je tu krásně.
Telč, ach Telč! Jednou mě dostala a nikdy mi ze srdce nezmizí.
ALE!!! Ano, druhé ale!
Když domluvím návštěvu u mamky a vím, že pojedu na západ, moje srdíčko se tetelí. Těším se, i když nemám moc času na nějaké procházení se a vzpomínání.
Vyjíždíme od domu, já cítím vzrušení v žaludku, že jedu ... domů??? Ne, vlastně jedu na návštěvu, ne domů. Doma jsem v Telči, přece!
To jemné roztřesení je tam. Když už ale míjíme třetí čapí hnízdo, když čůráme na našem místě u lesíka, když sjíždíme serpentinami ke Staňkovu, cítím, že se vracím do dětství a je mi blaze. Jen kdybychom odbočili doprava směrem Holýšov... Tam jsou moje vzpomínky.
Jakoby můj mozek říkal, tady jsi doma...
Moje dětství, koupání se v řece, obracení sena, úžasné prázdniny u babiček (obě už bohužel umřely), lezení po hrušce, vzpomínky na můj úraz, na tátu :(( na prošlápnuté akvárko (protože my jsme vždycky doma měli akvárko :)), na první polibky před naším panelákem, na první doteky na "Makáči"... Ale taky na moje jedinkrát v životě zlomené srdce. :( To vše se váže k městu, které ani nikdo z vás nezná. Ale pro mě znamená tak strašně moc.
Mám snad tam své kořeny?
A samozřejmě potřetí velké ALE!!!
Když se dosyta nadýchám západního vzduchu, projedu v hlavě všechny krásné i smutné vzpomínky, najednou se mému srdci začne stýskat po Telči.
Ještě smutné rozloučení, poslední pohledy směrem k mému dětství, které je už ale navždy pryč a moje srdce i hlava se začne těšit na ten pravý domov.
Další čůrání, protáhnutí těla, jídlo v Budějkách, a pak už je to kousek k nám. Míjíme i poslední čapí hnízdo a já najednou vím, kam patřím. Cesta přes Kunžak je krásná, ta příroda... a já se vracím domů. Po dvě stě padesáti kilometrech jsem doma.
Mám tu svou rodinu, hnízdo, přátele a samozřejmě úžasný banánový zákusek :))
"Ty nevíš, jestli si březí nebo jalová..."
(... mi říkával můj taťka už od malička... A měl pravdu.)
Tak kde mám vlastně ty kořeny?
:-O
