Jozífku. Potřebuju víc času, abych zapomněla

Vidím ten den tak detailně, jako by to bylo včera. Už jsou to dva roky. Jako by  život přestal být veselý.

Když jsme přijeli, z počátku to trochu drhlo. Snažili jsme se mluvit o těch obyčejných věcech jako je práce, počasí, nezodpovědný synovec.

Všichni ale hleděli na rozložený gauč a na tebe. Bála jsme se tam podívat, bylo mi do pláče. Nikdy jsem tě neviděla tak bezmocného a mamku tak unavenou.

Nebyla to klasická zábavná návštěva u vás. Bohužel tušili jsme, že se blíží konec a přestože jsme upíjeli kafe, mamka kouřila a děti občas utrousily nějaké to slovo, moje myšlenky byly plné obav.

***

Asi je to naposled.

Můj mozek to nechce přijmout. 

***

Jednou jedinkrát za tu tříhodinovou sešlost ses probral ze svého ticha, pohlédl si na mě a usmál ses. Poznal si mě. Jen na vteřinu, dvě, se naše oči střetly a já v těch tvých četla: "Sbohem..."Musela jsem odejít do koupelny. Stála jsem před zrcadlem a utírala slzy.

Rozloučení jediným pohledem.

***

Ne, to přece není možný. Vím, že se trápíš a že máš bolesti, ale jsem sobecká a chci tě tu ještě pár měsíců mít....

***

Rentgenovala jsem tě očima. Chtěla jsem si tě ještě víc vštípit do paměti, kdybys třeba vážně...

Znala jsem tě nazpaměť a přesto jsem tě ten den nějak nemohla poznat. Tvůj nepřítomný pohled někam za mě. V duchu jsem tě prosila, ať se ještě jednou podíváš na mě.

Už se to nestalo.

Prohlídla jsem tvoje ruce, prsty. Pamatuju si, že tvá dlaň někdy udeřila ve chvíli, kdy jsme se se sestrou nejvíc bavily. Nečekaně a silně. Nemám ti to za zlé, jsem taky máma a i já už jsem "fackovala". Znám ten pocit hned poté, kdy si rodič řekne: "Kruci, tohle jsem nemusela." Vím, že i ty s to cítil stejně.

Tvoje prsty? To snad ne?! Ty máš nehty??? Celý život jsme tě přesvědčovaly, ať si je nekoušeš, ale tys nedbal.

Poprvé (a možná i naposled) jsem viděla dorostlé a pečlivě zastřižené nehty. Zvláštní pocit, vím, že už si je nikdy neokoušeš.

***

Dojedli jsme, dopili, naše konverzace vyplýtvala všechny možnosti a pak nastal ten nepříjemný čas. Čas loučení. Nikomu se nechtělo vstát a začít první. Trochu jsme se báli.

Moje dcerky se rozloučily, pak můj muž. Tetě jsem dala přednost.

Řekla: "Jozífku..."

Jozífku? 

Nikdy jsem neslyšela hezčí oslovení. Dodnes mne hřeje v myšlenkách.

Nakonec přišla řada na mě. Nevnímal si, co říkám a já přesto vím, že jsi to slyšel.

***

Tři a půl hodinová cesta. Cesta "domů". Nemluvili jsme, jen poslouchali rádio a dívali se před sebe.

Nejbolestnější návrat.

***

Po pár dnech... Nejsmutnější velikonoce v mém životě.

***

Myslím na tebe a stále mi chybíš. Je tu bez tebe smutno a neveselo. Postrádám historky a vtípky... a tvoje heslo: "To je dobrý!" A ty tvoje zahradnický experimenty. :))

Vzpomínám, jak mě při každém odjezdu bolelo smíchy břicho, jak jsem měla rozmazané oči od slz radosti. 

Doufám že existuje místo, kde se jednou shledáme a dopovíme si vše, co jsme nestihli.

"Jozífku, stýská se mi." :(