Jak se (ne)stát andělem 7/7 (první část)

"Tak takhle by to nešlo." Ozvalo se za námi. Taťka! "Co si myslíte?" Ruce v bok, v obličeji jsem četla naštvanost. "No, tak se netrefila. Zase... Svět se snad nezboří!" snažil se to okecat Lu.

Při pohledu na černý mrak, který se začal rodit nad jeho hlavinou, ale zmlknul. 

"Už jsme měli mít další zamilované a kde nic tu nic. Co pro Boha, pro Měsamotného děláš?" pokřižoval se a čerchmant odplivl.

"Myslela jsem, že..."

"NEMÁŠ myslet, milá moje, máš jen střílet a dělat lidi šťastnějšími. Mám takový pocit, že tady Lucius tě odvádí od dobré práce." zlostně se otočil na moji lásku.

"CO?" Ne, ne, on za nic nemohl, to byla jen moje chaotičnost.

"Má na tebe špatný vliv."

"Jsem ďábel, co jsi čekal?" dupl na protest kopytem, ale dál neoponoval.

"Ne, nemá, on nic nedělá." sklopila jsem zrak. "Vůbec nic, bohužel." Ocásek mne pohladil. Pekelníkovi blesklo v očích.

"Dočkej času," a dodal mrknutí, které mě ihned rozesmálo. 

"No, tak vidíš. To jsou samé dvojsmysly, narážky, nenápadné pohledy a doteky..."

"I NE!" rozhodím rukama. "Vždyť už se mě nedotkl, ani nepamatuju. Jako bych neexistovala. To je samé: ‘Střílej.’ a ‘Mávej křídly.’ A zábava žádná."

Bůh mě pohladil po vlasech: "Ale pokud je to tak, tak je vše v úplném pořádku." 

Vzdychla jsem smutně.

"A kde je tedy problém? Proč děláš chyby?"

Oba jsme mlčeli.

"Jsem zbrklá. A neposlouchám rady. A dělám si ze všeho legraci, i když je to třeba vážná věc. A občas myslím na blbosti místo toho, abych se soustředila." Sedla jsem si na bobek. To je můj posed, když už nevím co dál. Když je konec a já chci všechno vzdát.

"Nevzdávej to, Miláčku." řekl Lu a okamžitě se zahřmělo. "My to dáme, pojď půjdeme dál a tentokrát si dáme pozor a budeme se soustředit." Podal mi ruku. Ach... ta jeho ruka, jeho dlaň, jeho povzbuzení. 

"Máte ještě jednu šanci. Jestli něco pokazíte, rada se bude radit a tentokrát..." zakryl Taťka ústa a vykulil oči. "Nebudou mít slitování."

Koukli jsme se po sobě. Dostali jsme strach, ne o sebe, ale o toho druhého.

"Prokristapána..." pokřižoval se Pán Bůh. "Vzpamatujte se!"

***

Seděla jsem smutně na starém posedu.

"Neumím to," fňukala jsem.

"Ale jo, jen..." nevěděl, jak mě povzbudit. "Koukni, co všechno jsi dokázala."

"Co jsem dokázala?" Schovala jsem obličej do dlaní. Vzpomněla jsem si další a další špatně střelené lidičky. Jeden pán to dostal do úst a do krabičky cigaret! Chápete?! Je z něj milovník cigaret. Jo a jednu ženskou jsem zasáhla, když se na sebe dívala do zrcadla, no jistě, je z ní narcistka jak prase a miluje jej sama sebe. A ještě několik dalších párů jsem úplně zpackala, ale nechci se tu veřejně přiznávat, že jsem takové kopyto... Moje sebevědomí bylo v tu chvíli na bodu nula a já přestala věřit, že existuje ta pravá a dokonalá láska jako z romantického filmu, a že právě mně se podaří ji uskutečnit.

"Trefila jsem ovci a psa a peněženku... A ti ostatní? Myslela jsem si, že mi to půjde, že jsem talent..."

"Vždyť jsi. Jsi největší talent, jaký znám. Jsi skvělá a milá a hodná..." Políbil mě a ihned po ohlušující ráně klesl k zemi s kouřící hlavou.

"Bože!" foukala jsem mu mezi rohy a hladila mu tvář. Po chvilce se oklepal z nejhoršího a vstal.

"Jdeme!"

***

"Ten Váš vořech očuchával moji Kejsí. Co si myslíte? Že moje chrtka je nějaká hej nebo počkej? Ona se nenarodila pro takového šeredného smradlavého psa, jako je ten Váš." Křičela rozčileně paní a rychle se vzdalovala od ušmudlaného voříška jménem Smetí, který si usmyslel, že Kejsí bude jeho. Kejsí, s lesklou srstí a dlouhým rodokmenem by radši zůstala v přítomnosti toho drsňáka, ale panička, skoro třicetiletá, štíhlá, černovlasá kráska měla jiný názor. Našlapovala v parku tak opatrně, jako by pod nohou čekala psí hovínko. 

"Abyste se neposrala." Utrousil pod vousy kuřák s pivem v ruce, který chodil do parku pravidelně v době oběda právě proto, aby naštval tuhle pěknou mondénu, která se na všechny dívala z patra.

"Co si to dovolujete." Zastavila se a se sevřenými rty doklopýtala vysokou trávou až k němu.

"Psi maj svůj rozum. Myslí jen tím jedním. " řekl a zmáčkl si bouli v rozkroku.

"O," tohle gesto se madam dotklo. "Zavolám na Vás policii." Pohodář vypustil další kroužek kouře a nahnul si z lahváče. Byla pěkná, ale pitomá.

"Jen to zkuste!" postavil se a ona couvla. Litovala, že se s ním bavila. Byl to sprosťák a možná opilý, neměla se s ním pouštět do hádky.

Fíííííí. (moje práce)

Náhle si všimla, že byl velký a statný. Měl pevné svaly a krásně modré oči. A když vypouštěl ty rozkošné kroužky z úst, dostala chuť ho políbit.

Fíííííí. (moje práce)

Vždyť ona byla tak malinká a roztomilá, řekl si on. A když se zlobila, měla drobnou vrásku mezi obočím. Zavoněla mu, až zahodil vajgl a položil láhev.

***

"Koukej," řekla jsem chlupáčovi a ukázala na ty dva. 

Lucius zaměřil svůj zrak na osoby v parku.

"Dá jí přes čuňu?" řekl, jako by se těšil. Mýlil se. 

Oba tam stáli, v srdci zabodnuté šípy... Černo kolem nich se rozplynulo a celý park obarvila červená, sladká mlha.

Velký muž se na rozmazleného prcka usmál, pak toho mrňouse vzal za ruku a přitáhl na svou hruď. Přitiskl tu malou ženu a pevně ji držel. Mé šípy udělaly své.

"Skoro jako já tebe, tenkrát, pamatuješ?" zašeptal Lucius.

Políbili se.   

"Skoro jako my dva, tenkrát, pamatuješ?" šeptala jsem zase já. Dlouze jsme se na sebe podívali a vzpomněli si na ‘tenkrát’.

A ti dole v parku? 

Ach... stvořila jsem svůj první pár. Doopravdický, zamilovaný, překrásný! ¦

(doufám, že tleskáte)

***

... kdysi o mně napsal jeden úplně neznámý muž píseň ˘