Ještě nejsem unavený! Když je umanutý, bývá to magické.

Už se blíží ta doba. Bude to zase těžké nebo po dnešním utahaném dni podlehne mé ukolébavce a půjde spát jak nemluvně? Už aby byla noc.  

"Zlato, už je čas."

Zavolám na něj radši už v šest. Člověk (tedy no, člověk?, řekněme radši bytost) nikdy neví, jak nám to dnes spolu půjde. 

"Cože?" hned oponuje. "Vždyť je šest!" odvrátí hlavu a dělá, že neslyší.

Ještě se kochá tou krásou pod sebou. Dám mu ještě chvilku a zkusím to znovu.

Ještě před pár měsíci chodil poslušně spinkat už v pět a teď se hádá s každou hodinou. Včera jsem ho dorvala do postele až v devět! No, je léto, on toho má tolik na koukání, nechci ho o nic připravit.

Často se zapomene nad rybníkem, častěji u nudapláží, no puberta, nedá se nic dělat. Musí se taky nabažit.

"Ty jo, vidíš tu krááásu." vypadá trochu jako pes slintající nad klobásou. Nojono, tak koukej. Máme srpen, musím ho naučit chodit do pelíšku dřív, abychom v zimě stíhali tu pátou. 

"Tak, miláčku." zavolám znovu. "Bude osm!" trochu zvednu hlas, aby věděl, že to myslím vážně.

"Ještě se mi nechce." houkne na mě s opovržením. "Koukej lidi se ještě opalujou. Chci se na ně ještě dívat. Ženy jsou tak krásná stvoření." 

"Ale je srpen.."

"No a co?"

"Neštěkej na mě! To neumíš normálně mluvit se svou matkou?" Jen mávne rukou. Nevděčný chlap. To já ho porodila (nebo nee?) a on si vůbec neváží mojí péče.

"Dáš si k večeři palačinky?" má je rád, třeba ho na ně utáhnu domů. 

Sedí, ruce podpírají jeho šedivou hlavu, oči zkoumají ňadra jedné krásné ženy. Seká na zahradě trávu a její miniaturní podprsenka při práci tu a tam odkrývá malé bradavky.

"Jednou si najdu ženu." křikne ke mně.

"Nojo, jasně." kdy mu řeknu, že nemůže mít ženu... ani děti... na tohle je ještě čas.

"Hele, ona už dosekala, až sbalí sňůru, ať jsi tu na ty palačinky."

"Hmmm," stále odolává.

"Pojď, lidi už chtějí taky zalízt a pustit si něco v televizi. Víš kolik je hodin?" Hodí po mě ksicht. Je úplně na facku, ale copak můžu fackovat pána všeho? Zhluboka to rozdýchávám, ztrácím trpělivost.

"Slyšels?" křiknu na něj. Zrudne jak pivoňka, ajéjej, vztek. To už taky dlouho nebylo. To zas bude pozdvižení.

"Nechce se mi."

"Řekla jsem!" vstanu a jdu pro něj. Je mi jedno, kdo je, musí se chovat jako dospělák a ne jako malý rozmazlený děcko.

Poznal, že bude asi zle. Ale nechce se vzdát a rázně dupne.

"Hele, jdeme," táhnu ho za rukáv. Jeho obličej se ještě otáčí směrem k té ženě na zahradě. Už má vyčištěnou a uklizenou sekačku, pytel s trávou odnáší k popelnicím. 

"Stejně už jde domů." řvu na něj a silou ho nutím jít za mnou. Pere se se mnou a nevzdává se. Je červený jak rak a řve jak malý spratek.

"Že ti jednu plácnu!" To je ale ostuda. "Podívej," ukážu mu na lidi dole. 

"Nech mě být!" mlátí kolem sebe rukama.

"Jdeme!"

"Mamko!" trucuje.

"Koukni se, zase na sebe strháváš pozornost. Už vytahujou foťáky. Jednou to praskne a oni tě přece jen vyfotí. A budeš mít pěkný průšvih!"

"NE!" 

"Sakra, něco jsem řekla! Jdeme." narvu ho do předsíně a zavřu za ním rázně dveře.

***

"Podívej na ten úžasný západ slunce."

"To je něco kouzelného."

"To slunce má ale štěstí, když může kreslit na oblohu tak nádherné věci."

***