Chodily (*) jsme všude s ní... Pamatuju si její první rande... Krásné erotické masáže... Chtěl jsem o tom všem jednou sepsat paměti...
(* Chtěla bych jen podotknout, že "y" ve všech příčestích minulých jsou správně)
(píše se rok 1994)
"Ano!"
"Paráda!"
"Skvělé!"
"Konečně!"
Hrdě se všichni natahují.
"Ještě mě, ještě mě!"
"Mě taky!"
"Tady jsem!"
A já? Připadám si osaměle. Copak jen já mám mozek?
Nerozumím tomu zvuku, neznám ten podivný pocit, když se celá kůže třese. V dálce to vidím. Velké bílé, strašlivé ... něco. Podivně to křičí a vrtí se.
Když se rozhlédnu kolem, všichni si stoupají na špičky, aby se na ně nezapomnělo.
Ale já nějak nevím. Jako bych se bál.
"Co je to?" zeptám se rozpačitě.
"Jo, tohle? To už jsem viděl v reklamě. Je to novinka. Člověče, pro tohle žijeme celý svůj život." odpoví mi ten nalevo.
"Opravdu?"
"Ano, tohle tě vezme s sebou a ty už nikdy nebudeš muset jen ležet a stát." přitakává levému ten napravo.
"Hm..." nezdá se mi to.
Vidím ostatní, které už si to vzalo s sebou, jak letí vzduchem vysoko, skoro se ztrácí a pak padají tam dolů, kam já nikdy nedohlédnu. Zpočátku je jejich výraz nadšený, ale při tom pomalém padání už nevypadají tak odevzdaně.
Co když to bolí?
Dívám se na ni. V obličeji nakrčený nos, svislá vráska uprostřed čela... To znamená bolest, znám to, viděl jsem to již mnohokrát. Prsty u nohou má pevně pokroucené, to není běžné.
Ve všech minulých případech si dokonce broukala, hladila nás bílou, hebkou pěnou a pak přejela pomalu, jemně. A my? My se na chvilku schovaly a pak zase vykoukly...
"Co se tak mračíš?" ptá se mne ten jásající vlevo.
"Já nevím... Tohle je smysl mého života?"
"Samozřejmě."
"Ale, když půjdu s tím ... s tou věcí, neopustím náhodou JI?" hlavou hodím k ní. Kolega se otočí jejím směrem.
"Pochop to, ona už nás nechce. A my se musíme podřídit." plácl se přes čelo ten na pravé straně.
"Nechce nás?"
To zabolelo. PROČ ne?! Jsem zraněn, zlomila mi srdce. Po tolika letech s námi se najednou rozhodne, že už nás nepotřebuje?
"To víš, nová móda!" kolega se vrátí zpět ke své práci upozorňovat na sebe.
Ona už nás nechce?
Vždyť... Vždyť jsme s ní prakticky vyrostly...
Chodily jsme všude s ní...
Pamatuju si její první rande...
Krásné erotické masáže...
Vzpomínám na slunce, jak v létě hřeje na naše zkrácené hlavičky...
A v zimě jsme ji vždy zahřály...
Chtěl jsem o tom všem jednou sepsat paměti...
O tom, kolikrát se mne dotkla, když dělala peeling...
Kolikrát mne pohladila po koupeli při krémování...
Ne! Tohle přece nemůže takhle skončit! Novou módou? Nějakou pitomou věcí z reklamy?
Ne, já tedy ne! Já tady zůstanu.
Jsem pevně rozhodnut, že právě mne si ponechá, vždyť já jsem v jejím životě ten prakticky nejdůležitější prvek.
Ta bílá věc se blíží. Šup a kolega letí.
Bože můj! Uhnu před tím hrozným kombajnem stranou. Uff! To bylo jen o vlásek.
"Jupí!" volá teď už bývalý kolega při levitaci.
Ne, ne... já určitě setrvám na svém místě.
Miluji jí... a ona přece musí milovat mne. Tolik dní a tolik nocí jsme spolu prožily... Stýskalo by se jí po mě, vím to!
Její oči míří výš, občas je pevně zatne a sykne bolestí, pak ale pohladí bolavé místo a usměje se.
Já neodejdu. Ani za nic!
Po dlouhém utrpení kraválu a strachu nastává najednou klid a ticho.
Pečlivě se prohlíží, její ruce prohmatávají každičký kout její kůže.
Ano, zůstal jsem. Mám vyhráno.
Lehnu si v poklidu zpět a vydýchávám ten stres.
"Ale, ale, copak ty tady děláš?" uměje se na mne.
"Já jsem tu zůstal, moje lásko, jen pro tebe. Vidíš, jsem z nich všech nejvěrnější." pyšně se zvednu.
V prstech drží tu věc, se kterou si vytrhává miniaturní ‘kolegy’ pod jejím roztomilým nosíkem... nečekaně chytne moji hlavu a ..... AUUUU! NÉEE!!!! Nemohu se bránit...
Tak tohle opravdu bolelo.
Zlaté žiletky...
Smutný konec posledního chloupku...
***
" ... chtěl jsem zapomenout ..."
