Jak se (ne)stát andělem 3/7

Měla jsem ale šílenou kocovinu. Zvláštní kocovinu. Po dvou deci většinou objímám záchodovou mísu, ale tentokrát jsem ležela jak mrtvola na posteli na břichu. Nikdy nespím na břichu, tlačí mě prsa a vždy mi kručí v žaludku tak, že

mě to budí ze spaní. Něco bylo jinak. Místo hlavy mně bolela záda. 

To musela být v noci s Luciuskem ale jízda! Doprčic a já si z toho nic nepamatovala. Osahala jsem se v rozkroku, necítila jsem ale nic, co by naznačovalo jakýkoliv styk. Snad nebyl v… uff, ne ani v zadečku žádná změna.

Při každém i nepatrném pohybu mi ale vystřelovala neskutečná bolest do zad. Jako by mě v noci mučili. Snažila jsem se vzpomenout si, co jsme to vlastně dělali. Nevěřila jsem, že by použil násilí, to není jeho styl, byl tvrďák, ale že by mi zmaloval záda bičem? To byla naprostá kravina.

„Lež a moc se nehýbej.“ Otočila jsem hlavu. Celou dobu tu seděl a určitě mi četl myšlenky. Jo, jeho pohled mi to potvrdil.

„Nakonec zase nic nebylo.“ Odpověděl na moje myšlenky smutně. "Mrzí mě to."

„Zase jsem to zkazila?“ kruci, kruci, kruci… proč? Vždyť po něm tak toužím, proč mu nikdy nedám?

„Usnula jsi jak špalek už po druhé deci vína. Bylo toho na tebe asi moc. Mělas náročný celý den. Nedivím se.“

„Lásko,“ snažím se to omluvit.

„To nic. Nakonec to bylo dobře, nemuseli jsme použít žádné oblbováky.“

„Na co?“ přicházela jsem k sobě. Moje záda hořela. Snažila jsem se pootočit a podívat se. Ale ta bolest mi bránila.

„Lu?“ pustila jsem slzu. „Strašně mě to bolí.“

„Já vím. Odpusť mi, Miláčku.“ Obejmul mě a políbil do vlasů. „Byl to rozkaz.“ Dodal smutně.

Jako by mi rozřezali záda a zašili to rozžhaveným kovem. Příšerná bolest. PŘÍŠERNÁ!

„Bolí mě to!“

„Šššš, Lásko, nezvedej se, ať se ti to nezhorší. Musíš teď nějaký čas jen tak ležet.“

„Co se mi stalo? Proč mě to tak kurevsky bolí?“

„Zavři oči. Odpočívej.“ Pomalu jsem usínala.

Několik dnů jsem hořela. Měla jsem divoké sny o hromadném sexu hned s několika Luciusi najednou, křičela jsem ze spaní a plakala nahlas. V lepších chvílích jsem ucítila jeho teplé pracky na čele. Byl se mnou, a to bylo důležité. Neopustil mě.

„Jak je jí?“ zaslechla jsem z horeček Taťkův hlas.

„Nelepší se to. Ten kov jí stále hnisá, má vysoké horečky a nejdou srazit.“ odpověděl Lu. Měl tak smutný a pečovatelský hlas. Bál se o mně.

Moje bolest bodala po celých zádech, na dotek jsem cítila velké boláky.

„Nejdou zahojit, Taťko, co jsme udělali špatně?“ skoro, jako by …. brečel? Nemohla jsem zvednout hlavu a kouknout se. Jen jsem natáhla ruku jeho směrem a zmáčkla jeho oháňku.

„Bude to dobré.“ Vykoktala jsem ze sebe.

„Miláčku, špatně se hojíš. Máš stále teploty a blouzníš, tvoje tělo se nechce přizpůsobit a brání se přijmout ty kovové implantáty.“

„Co?“ bolest mi zatemňovala mozek. 

„Přece nová křídla, Lásko. Budeš Amor, zapomněla jsi? Potřebuješ křídla. Ukovali je z toho nejlehčího kovu sami andělský kováři.“ Docvaklo mi to.

„Lu, ty vole...!" vypadlo ze mě naštvaně. "Jak dlouho mě už znáš?“

„Už si ani nepamatuju. Odjakživa?“

„Jsem alergická na kov!“ zaúpěla jsem. Omdlela jsem.

„Taťko! Taťko!“

***

„Lu?“ oči jsem nemohla rozlepit. Nahmatala jsem jeho srst a přitáhla si ho k sobě. Překrásně hřál. A voněl. A byl tak mačkací. Okamžitě jsem začala myslet na blbiny. 

„Miláčku? Ahoj.“ Smál se. Poznala jsem to. Dal mi pusu na čelo, pak na tvář, potom na ústa. Už už jsem ho chtěla povzbudit a políbit ho, strčit mu jazyk do pusy…

„Věděl to! Ten hajzl…“ zašeptal. Zahřmělo se a zabouřilo hodně blízko. Otočil se tím směrem. „Věděls to! A nechal si ji trpět!“ Křikl za bouřkovým mrakem, který se blížil. Vyšlehl bílý blesk a trefil Luciuse mezi oči. V ten okamžik padl jako zastřelený.

„LU?“ vykřikla jsem.

„TOHLE UŽ NIKDY!!! NIKDY NEZKOUŠEJ!“ Bůh supěl. „Dal jsem ti všechno, zachránil jsem tě a čím ses mi odvděčil? Stal se z tebe padlý anděl, z tebe… miloval jsem tě nejvíc a co uděláš ty???!!! Zabiješ a sníš Amora!!!“

Svezla jsem se na podlahu. S obrovskou zátěží na zádech, ve které mi bolestivě škubalo, jsem se doplazila k mé lásce.

„Luciusku, Luciusku.“ Plakala jsem pro něj. „Miláčku, probuď se. Neumírej mi. Potřebuju tě. Prosím.“ líbala jsem ho do dlaně. 

Bůh se ve své vzteklé chůzi zastavil nad našimi těly.

„Myslel sis, že bude trpět jen ona? Její bolest tě zasáhla víc, než kdybych ti nechal trhat drápy z pracek. Trpěl si, že jí nemůžeš pomoci? Že máš nadlidskou sílu, která ti ale není k ničemu? Můžeš s ní oblbovat holky tam dole, ale tady nahoře je ti to k ničemu! Tohle byl tvůj trest!“ Počkal, až z něj vyprchá vztek a sklonil se ke mně.

„Není mrtev.“ Pomohl mi vstát. „Je to pekelník, za chvilku bude v pořádku. Pojď moje milá, mrzí mě, že jsme tě tak mučili.“ Dotáhl mě k posteli. „Odpočívej moje dítě, musíš nabrat spoustu sil, čeká tě těžká řehole.“

Usnula jsem okamžitě, nepamatuju si, že Lu po chvilce vstal, krotký jako beránek, omluvil se Otci nejvyššímu, podali si ruce a dohodli se, že mě už budou jen hlídat.

***

„Lu,“ vzbudil mě pocit čůrání. Ihned přiskočil.

„Copak Lásko?“ byl tak starostlivý. „Bolí tě to?“

„Jen trochu." pohladil mě a následoval krátký polibek. "Ale potřebovala bych na záchod.“

Lusk! A záchod se objevil. Nemůžu si zvyknout, že kdybych potřebovala cokoliv, třeba čokoládu, hned tu bude. Lu to zařídí jedním lusknutím.

Opatrně mě doprovodil na WC. Když jsem se vrátila, ležela tam čokoška jak prase.

Sakra! Milovala jsem ho. Milovala jsem, jak mi četl myšlenky, i když jsem nechtěla, aby je četl,  byla jsem šťastná, že to všechno ví, nic jsem před ním nemohla zatajit. A to byl férový vztah.

Po celou dobu zotavování mi předčítal zajímavé příběhy a vyprávěl mi o lidech, které kdy v životě potkal.

Trvalo mi další tři měsíce, než jsem byla schopna se postavit a sama si dojít na záchod. Lucius mě nikdy neopouštěl, výhoda čertů je, že nikdy nespí.

***

„Je to strašně těžký!“ Nadávala jsem, když jsem začala pocházet po místnosti. V noci jsem nemohla spát, to příšerný peří mě táhlo k zemi. Těžký jak olovo. Táhla jsem to za sebou a na záchodě jsem se nemohla ani otočit. Už vím, proč andělé nespí, proč nechodí na záchod.

„Už budu moct lítat?“ zajímalo mě nejvíc. Když už je mám, tak proč je nevyzkoušet. Sice mě každý jejich pohyb ještě bolel, ale touha mávnout s nimi a letět, byla silná.

Jeden den jsem je cestou z toalety nedočkavostí zkusila rozprostřít. Vyletěly jako na gumě, v té chvíli mi škublo v zádech, jako by mi je chtěl někdo vyrvat ven.

„AAAUU!“ upadla jsem.

„Co tady blbneš?“ přispěchal mi na pomoc Lucius.

„Chtěla jsem je vyzkoušet.“ fňukala jsem. 

„Ještě nejsi připravená. Nemáš silná záda a neumíš je ovládat.“

„A kdy se to začnu učit?“ byla jsem netrpělivá a tvrdohlavá...

„Až přijde čas.!“

„Doprčic, nebaví mě to. Chci jí ven a roztáhnout je, zamávat s nimi a letět.“ Vztekala jsem se.

Přestal se se mnou na toto téma dál bavit, luskl a zmizel. Taky toho měl dost.

Každý den jsem sílila a potají opatrně roztahovala a stahovala perutě. Začaly mě poslouchat. Jen jsem pomyslela a ony se složily. Začala mě tahle hra na Amora bavit.

Hra? Nebyla to hra. Nebyl to ani zlý sen. Tohle byla skutečnost. Tohle byl můj trest. A moje láska dostala za úkol stát při mně za každou cenu.

Opět jsme spolu chodili ven. Jako dva slepenci, neudělala jsem bez něho krok. Bál se o mně… Bál se, že se o mně zase bude muset bát.

„„Luciusku? Nedal bys mi zase čokoládku?“ škemrala jsem.

„Nezlob.“ Občas byl nevrlý. Chápu, nemohl se toulat po Zemi, kontrolovat Urianu (manželku), pokukovat po jiných ženách, nemohl nabízet pomoc chudinkám, kterým to doma moc neklapalo. Musel být se mnou. Možná ho to i štvalo.

„Mám na něco chuť.“

„Jo, máš ji stále. Je to na tobě dost vidět.“ Zavrčel.

„Co to má znamenat?“ naštvala jsem se. Asi ponorka nebo co. „Chceš snad říct, že jsem tlustá?“

„Nezačínej, už se chováš jak normální ženská.“ Bóže, ten byl protivnej.

***

A co bude dál? Opatrujte se Bohunka 0

***