Jak se (ne)stát andělem 2/7

TAŤKA! Prokristapána! Následovalo typické tfuj. „Ehm… Taťko, ahoj.“ Snažila jsem se zlehčit ten trapas. „Kde se tady bereš?“

Lucius dal oči v sloup a plácl se přes čelo. Otec jen vzdychl. Rukou naznačil, že ho mám nebo máme následovat a šel. To bude průser. To bude průser!

Sakra! Sakra! Sakra!

Vyvalila jsem oči na moji lásku, ale ten jen naznačil, abych už šla. Hmm, to bude něco důležitého. Žádný úsměv, žádný náznak dvojsmyslnosti.

Popošla jsem jen pár metrů a z toho bílá všude kolem se začaly vykreslovat lavice poskládané schodovitě někam do výše. Až nahoru se nedalo dohlédnout. V každém patře jsem rozeznávala jednotlivé postavy, jako by se právě nyní vynořily ze světla. Všichni tiší a tajemní, v bílém obleku, vážní.

Zazněl gong.

Bude boj? Blesklo mi hlavou? 

„Předstupte!“ vyzval nás kdosi.

Čert do mě strčil. Proč nejde první? Srab!

„Dlouhou dobu jsme řešili a vymýšleli způsob napravení vaší chyby!“

„Jaké chyby?“ co jsem zase provedla? Jak to že on nic neříká? Dloubla jsem do něj, ale on se důležitě díval do výšin. Byl trošku k smíchu.

„Ty už nevíš?“

„Ježíš! Já už toho v životě provedla! Jak mám vědět, co je ten největší průšvih?“

„Sedněte si!“ Rozkázal někdo a Lucius okamžitě poslechl. Kde vzal tu židli? Gentleman!

„Kam se mám posadit já?“

„Nepřerušuj, milá dcero!“ zvedl prst Otec. Jen jsem rozhodila rukama a posadila se Luciusovi na klín. Kam jinam?

„Moje milá,“ úsměv mu ale ztuhl, když si všiml, kde sedím. Ukázal na místo, kde se objevila další židle. Přesedla jsem si, aby mohl Taťka pokračovat.

„Jestli mohu, rád bych našim dvěma viníkům přečetl celý příběh, aby byli v obraze.“

„Já to ani nepotřebuju slyšet,“ zašeptal Lu a rozzlobeně dupl kopytem.

„Nepřerušuj mě, synu.“

„Začni, Otče náš nebeský.“ To bylo ale divné oslovení. Nemohla jsem si na jeho funkci zvyknout. A když ho takhle vážně někdo oslovil, přejel mi nepříjemně mráz po zádech.

Důležitě si odkašlal a přečetl: 

příběh o grilovačce v prádelně...       a tady je druhý

„Jé tohle znám,“ zajásala jsem. Hele, to se asi chytlo, došlo to až sem nahoru. Všichni mě zpražili pohledem.

„No jo, dyť už mlčím…“ teatrálně jsem se zase usadila.

Koukla jsem na čerta. Seděl jak zařezaný. Očima upřeně skenoval Otce. Ani se na mě nekoukl. Hmm… byl fakt divný.

Během čtení se v celém sále ozývalo hlasité hučení, nespokojené mlaskání a dokonce výkřik zděšení.

Ajajaj. Už vím, co jsem provedla! No, tak tohle je fakt problém.

„Dobře, dobře, byla to jen povídka.“ Zkusila jsem to vysvětlit. Nikdo mě ale neposlouchal. „Napsala jsem to, ale už je to dávno.“

Pekelník seděl a jen mírně kýval hlavou.

„Takže?“ podívali se na nás. „Kdo za to může?“

Mlčeli jsme. Nikdy bych to na něj nesvedla.

„Já,“ ozval se první.

„Já taky.“ Přidala jsem se.

„Ne, to já. Amor mě tak naštval, pamatujete, jak ji trefil? Tehdy jsem ji skoro ztratil. (to bylo tady) Zradil mě a musel být potrestán.“

Vzala jsem ho za pracku. (Miluju ho.)

„Takže tys o tom nevěděla? Chytil ho bez tvého vědomí?“ zeptal se jeden ze sedících bílých soudců.

Co na to říct? Co na to sakra odpovědět. „Věděla jsem to. Poslala jsem ho tam.“

„Nene!“ vykřikl Lucius.

„TAK JAK TO BYLO?“ zazněl hlas, který mi nahnal strach. Nikdo nebyl vidět, ten hlas byl známý, ale neviděla jsem, odkud přišel. Většina přísedících pomalu otočila hlavu směrem toho hlasů. Až úplně nahoru. 

Ticho. Jen jsme se po sobě koukli, on vzdychl a já pustila slzu. Tohle bylo vážnější, než jsem si myslela. Potrestají nás? Utrhnou mi hlavu? A Luciuskovi ocas? Bože, jen to ne!

„Tfuj,“ odpliv si potichu.

„Poradíme se. Odejděte!“ řekl Taťka a nám zmizely židličky z pod zadku. Spadla těžká modrá opona a my zůstali sami.

„Promiň, nechtěl jsem tě do toho namočit.“ Klopil zrak.

„Ale jdi ty, Miláčku, tohle taky zvládnem…“ přesvědčovala jsem spíš sebe než jeho. Objal mě a já začala tát jak sníh na plotně. Ach… on tak krásně voněl… Kdybychom nebyli v tak prekérní situaci, věděla bych, co bychom teď dělali….

***

GONG!

Těžký závěs se vytáhl a opět jsem uviděla stolici plnou podivných stínů.

„Rada stanovila toto rozhodnutí.“

Ajajaj. Tak rada se radila? Copak asi vymysleli? Do smíchu mi ale moc nebylo.

„Ty!“ ukázal prstem Otec na mého milého. „Ty, budeš po ruce a pokud nebudeš spolupracovat, sebereme ti status Lucifera.“

Oddechla jsem si. Připadalo mi to jako trest netrest. Bude spolupracovat? Na čem?

„NE!“ vykřikl ale Lu. „Nikdy!“

„Musíš!“ zněl rozkaz. Mlčením souhlasil. Co to mělo znamenat? Bude pomáhat s čím?

„Ty!“ vytrhlo mě z myšlenek. „Ty nahradíš snězené.“

„CO?“ tohle můj mozek nebral. „Co mám nahradit?“

„Ne co, ale koho?“

„Bože!“ došlo mi to.

Pekelník okamžitě plival.

Chtěli ze mě udělat Amora? Ze mě??? Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet.

„A jak asi?“ dala jsem ruce v bok. „Jsem člověk…“

„To je tvůj trest!“

A potom … nic … ticho …

„Seberte jí přehoz, ať se otužuje.“ Šup a moje prostěradlo nebo co to bylo, zmizelo a já zůstala opět nahá. Husinu všude! Všude!

„To tady budu pobíhat nahá? Brrr. No to chcípnu zimou."

„Jistě dcero, Amor neměl žádné oblečení.“

„Jo, jenže on neměl prsa a dole bobra!“ naštvaně jsem se kryla. Otec se zastavil, podíval se na můj krátký sestřih v klíně…

„Možná máš pravdu, mohla bys tu vyvolávat pozdvižení.“

„Tady? Přece půjdu někam na Zem a budu střílet šípy do nevinných lidí. Copak o to, ráda se trefuju čímkoliv do čehokoliv a musím se pochválit, že mám sakra mušku…, ale nahá?"

„Děvče milé, nejdřív tě musíme připravit.“ Sebrala jsem kousek papíru ze stolu, zmuchlala jsem ho a hodila papírovou kuličku do sklenice od vody stojící na soudním stolci opodál. Trefa!

„Vidíš! Nepotřebuju přípravu.“

Otec jen bez řečí mávl rukou. „Tohle nebude lehký úkol. Luciusi!“ zavolal mého milého.

„Najdi ji něco na sebe. Něco přiléhavého, ať to při práci nepřekáží. A … Odveď ji k ní.“ Lucius zavrčel neslyšně nadávku a vzal mě za paži.

„Udělej jí hezký večer a připrav ji na zítřek.“ Ukázal na mě prstem Taťulda Bůh.

„Samozřejmě se o ni postarám. Mám tu ruladnu šedou, po ní jí to půjde samo.“

Víno v nebi? Na co že mě to bude připravovat? Při mých představách jsem zapomněla, že jsem tu za trest. Koutky úst se mi roztáhly, ó ano, po ruladně mi jde všechno samo. Možná mu odpustím i ten podivný únos.

Zhluboka si vzdychl. Vypadal tak... Skoro jako by… jako by se ani netěšil.

„Pojď,“ podal mi ruku a vedl si mě. Jak dlouho jsem čekala, než si mě přesně takhle povede. Srdce mi bušilo.

„Uděláme si hezký večer.“ Šeptal mi do ouška.

Týjo! Sex v nebi? Stiskla jsem pevně rty, abych se nerozesmála. Tak tohle si nechám líbit. Jestli můj trest začne právě tímhle, jsem nadmíru spokojená.

Po dvou deci už jsem se po něm povalovala a moje ruce drze a vzrušeně hledaly… Jeho pohyby byly ale tak studené.

„Lu?“ tiskla jsem se k němu. „Uvolni se. Miláčku, chci tě. Moc. Teď a tady, jak si budeš přát.“ Mlčel a neúčastnil se. Klekla jsem si k němu. Byl smutný.

„Třeba to nebude tak zlé. Ať už nás čeká cokoliv, budeme vlastně asi spolu.“

Otočil mě rozčileně k sobě a stiskl mi ramena. „Vůbec netušíš…“ a potom mě konečně políbil. V ten moment jsem štěstím, vzrušením a únavou omdlela.

„Budeme trpět.“ Už jsem neslyšela.

***

Ve čtvrtek bude další díl. Mějte se pěkně, Bohunka 0

***