Jak jsme se rozloučili... Podivný sen, který mi řekl vše

Dříve tu nebyla tak vysoká tráva, dřív jsem tu jen tak polehávala a užívala si jeho přítomnosti. Ten den bylo všechno jiné, zvláštně neznámé. 

Zula jsem si boty, vykasala kalhoty a přebrodila řeku. Voda byla už chladná, ale jako by mne nabíjela svou energií, o které jsem věděla, že ji v ten den, právě na tom místě ztratím. 

Slunce se líně táhlo k západu a já stále čekala. Na mém oblíbeném místě, na ostrůvku v řece mého dětství, mi začalo být trochu chladno. On přijde, říkalo mi srdce, ještě vydrž, on přijde. 

Vír na hladině sbíral popadané podzimní listí a ztřeštěně s ním tančil dokola. Vzpomínala jsem na jeho pohledy, na úsměvy a slova, která mi věnoval, na dotyky překrásných dlaní, na polibky.

Ach, prosím ať tohle neskončí. Chtěla jsem být sobecká a užít si ho bez svědomí. Chtěla jsem ho jen pro sebe! Chtěla jsem ho!

Jako bych jeho vůni cítila vteřinku před okamžikem než se objevil. Hned jsem mu skočila do náruče, co kdyby to ten podzimní den bylo opravdu naposledy... ještě si vychutnat jeho přízeň, ještě chvilku si ho podržet.

Usedli jsme. On za mne a já se natlačila do jeho klína. Opřela jsem se o jeho hruď. Cítila jsem se tak blaženě. Objal mne a přitiskl tvář na tu mojí. Plnil moje sny. Moje srdce divoce bilo, na rtech jsem měla úsměv, ale v hlavě těžko.

Pozorovali jsme odraz mostu ve vodě v dáli, vítr mi čechral vlasy a my jen tak seděli a mlčeli. Nebylo co říct, všechno už jsme si kdysi řekli. 

Pak nervozně zahrabal nohou v kamení, bylo mi jasné, co přijde.

Teď ...teď to řekne..., volalo vyděšeně moje bolavé srdíčko.

"Nemůžu, tě milovat...,"  a bylo to tu!  Chvíli jsem nemohla ani mluvit. První slza se blížila.

"Smím milovat alespoň já tebe?" Ticho!

Naprázdno jsem polkla.

Usmál se a přimáčkl se ještě těsněji tak, jak to mám ráda. Jeho ruce poslepu našly moje vnady, které hned pochovaly. Propletla jsem naše prsty. Dostala jsem krátký polibek do vlasů. Nádhera. Přivřela jsem oči, ze kterých už mi tajně padalo slano. 

Slunce už zhaslo na vzdálené hladině tekoucí hořící vody. Věděl, že pláču, ale nemohl s tím nic dělat. Věděl, že mi musí ještě víc ublížit. Ještě minutku mi nechal, abych si ho užívala.

"Musím už jít," šeptl.

Pláč zcela propukl. Ještě naposledy obtiskl rty na můj krk.

"Miluju tě..." zašeptala jsem.

"Já vím," řekl smutně.

Vstal a šel. Neotočil se na mě. Dívala jsem se na jeho postavu, jak kráčí do víru té rychlé řeky, jak se v okolí jeho těla kalí voda. Pomalu a smutně mizel v šeru. Mizel a já ho nemohla přivolat zpět. Mizel totiž navždy.

Zavolala jsem na něj. Nic.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi, schoulila se do klubíčka a poslouchala. Toužila jsem  zaslechnout alespoň ještě jednou jeho smích nebo slovíčko... To ticho bylo asi lepší.

Pohltila mne zima. Třásla jsem se, ale bylo mi jasné, že žádné zahřátí už nebude. Nikdy!

Bylo po všem.

Bylo to rychlé a velmi bolestné.

Ten den to bylo naposledy, už víckrát ho nepotkám, už nikdy mne nepolíbí a já neuslyším jeho hlas. 

***

Podivný sen..., který musel jednou přijít.

***

"... Osamělé řeky tečou do moře ...

... Osamělé řeky vzdychají ´počkej na mě´ ..."