Jak jsme kdysi.... koledovali. Něco ze skutečného života.

Vyrostla jsem takřka ve vesnickém stylu, hospodářství, zvířátka, hnůj a seno. Moje dětství. 

Přestěhováním na vesnici mi nevadilo. Jen ty tradice. Například velikonoce!

Už od malička jsem byla na štíru s malováním kraslic nebo barvením vajec. Nikdo k nám na koledu nechodil (vlastně ani nevím proč), tak jsme se sestrou nějak velikonoce proflákaly u babičky. Tradice netradice. Bratránci nás sice zmalovali, ale stačila jim uvařená vejce.

Pak jsem vyrostla a našla si prvního vyvoleného a odjela za město.

A přišly velikonoce.

Zjistila jsem, že zde se tradice dodržují jasně, a že to prostě neokecám. A tak jsem obarvila nějaké to vejce a zkusila jsem i svíčkovou metodu. Přiznám se, moc mi to nešlo, ale... snaha se taky cenila.

Kluci od "nás" ze vsi dodržovali "šupání" bez výhrad.

A tak se stalo, že ráno odešel i můj nastávající. Pomlázku vyráběl už před dvěma dny, byla pěkná, a když mne s ní pořádně zmrskal, odešel za jinými.

Jarda, Pavel a Víťa. To byla trojka. Ostatní kluky jejich přítelkyně nepustily, tehdy jsem ještě nevěděla proč. Když oběhli vesnici, dorazili zpět k nám s perfektním nápadem, že pěkný a svobodný kamarádky bydlí ještě i v okolních vesnicích, a že by byla škoda je nejet navštívit.

Jenže po "šupandě" po vsi byli všichni tři již trochu pod vlivem. Ani nevím, jak se to stalo, ale ustanovili mě svým osobním šoférem.

Cesta se zdála být klidná. Kluci vymýšleli, za jakou "kostí" se ještě zastavíme. Všude dostali od "kamarádek" štamprli a stužku na památku.

Pavel s Víťou se krotili a nechávali si nalít malého panáka, nejstarší a zrovna opuštěný Jarda se rozhodl, že nebude troškařit a řekl si o velkého. 

Když jsme vyjeli ze třetí vesnice, byl Jarda už trochu pod linku. Kluk, který vždy a všude dělal po alkoholu problémy, se smál a vyprávěl, jak se holky tvářily, když je silně zmrskal tou svou obrovskou pomlázkou. Slzy v očích těch slečen už si jaksi nevšiml.

Pavel navrhl, že už by to stačilo a že bychom se mohli vrátit zpět.

Když to vyslovil, začal se psát příběh o zlomeném srdci, o ztraceném kamarádovi, o bahně a zvratcích.

Jarda byl najednou smutný a vyprávěl nám o Peťě, kterou ještě stále miloval, i když ona mu dala košem.

"Pojedem za Peťou." Vykřikl a já se zděsila. Hledala jsem útěchu v mém příteli. Uklidnil mne přátelským poplácáním po rameni.

"Normálně jeď domů." Řekl nahlas a v tu chvíli se v Jardovi vzpříčilo vše. Chtěl jet za svou láskou, která ho ale opustila, a která na něj, jak jsme mu vysvětlovali, není v jeho stavu vůbec zvědavá.   

Za jízdy otevřel dveře a vyskočil z auta. V mžiku byl ten tam.

Pamatuju si, že jaro bylo mokré a studené. Jarda utíkal zoraným polem někam za vesnici. Potácel se a padal do té břečky a pak zmizel. Otočila jsem auto.

Všichni jsme "sakrovali" (i hůř), ale přece jsme ho tam nemohli nechat. V dešti jsme ho nakonec našli v zuboženém stavu omotaného kolem silniční značky obaleného bahnem.

"Takhle mi teda do auta nesmí." Rozhodla jsem se. 

"Co do kufru?" Zkusil to můj budoucí manžel.

"Nikdy!" Dupla jsem si.

"Ty vole, pojď!" Zkusil to po dobrým Víťa.

Jarda se zuby nehty držel značky a vykřikoval, že pokud nepojedeme za Peťou, nikam nejde. To by nás "teta Růža" (matka Jardy) zabila!

"Dobře." Pavel dostal nápad. "Tam kousek zpět je rybník..." Prý, vypereme mu oblečení, on se umyje a pak mu namluvíme, že jedeme do Domažlic a pojedem domů. Takový byl plán. Jardovi jsme samozřejmě název obce, kam po umytí vyrazíme zatajili. Radši, co kdyby znovu utekl.

Pavel vzal kamaráda a pomohl mu vstát. U rybníka se Jarda svlékl, musím podotknout, že se chtěl svlékat úplně, ale rozmluvili jsme mu to. (uff)

Vyprali jsme mu oblečení a rozvěsili ho ve větru. Jarda se mezitím bavil tím, že svlékal slipy vždy, když kolem projíždělo auto. Sice nevím, co ukazoval okolojedoucím, ale muselo to být příšerné, protože ženy si zakrývaly obličeje. 

Pod vlivem alkoholu pojal dojetí, že mokrá silnice je ledovka a že se po ní může klouzat jen tak. Předklonil se a kluzmo sebou šmejknuj po hrubém asfaltu až nás to všechny zabolelo. Všechny, až na něj. Pro něj to byla největší švanda, tak to zkoušel znovu a znovu. Tak zkrvavené tělo jsem ještě neviděla. 

"Ty vole, já vypadám," řekl, když se prohlížel, na nic nečekal a skočil do rybníka. 

"ProBoha!" Vykřikli jsme všichni. V takový zimě? 

Jarda si krauloval a pobrukoval nějakou neznámou písničku o tom, jak miluje Peťu a jak si u ní dá horký kafe. Začal mumlat, byl opravdu hodně pod obraz.

"Neměli byste ho vyndat?" Naznačila jsem klukům své pochyby.

"Myslím, že má nějakou vadu srdce nebo co, ty jo, jestli to s ním sekne, tak se utopí." Stáli jsme tam, zase trochu pršelo a vítr fučel a jediný spokojený byl koupající se Jarouš. 

Než se kluci domluvili, kdo z nich se svleče a vytáhne ho ven, sám vylezl a oblékl se do mokrého oblečení. Brrr...

Nastoupil do auta a my vyrazili. Samozřejmě domů. Teplý vzduch automobilu ho ukolíbal. Už se nebránil, že chce do Domažlic. Jen si občas krknul a já měla strach, že mi poblije auto.

"Zabiju tě." Sykla jsem na mého budoucího muže. 

Před domem "tety Růži", kde Jarousek bydlel,  při vytahování z auta se rychle vyzvracel na tapecírunk zadních pravých dveří.

"Vyčistím to." Slíbil mi můj partner.

Jardu kluci jen opřeli o dveře. Pavel pohotově zazvonil a ujeli jsme. Dostat "držkovou" od "Růži" jsme nechtěli ani jeden.  

K večeru se u nás před vrátky objevil Jarda.

Zelený jako nezralý rajče.

"Ty vole," osahával se. "Co jste mi to udělali?" Vyhrnul triko a my viděli dokrve odřené břicho.

"Chtěl si lítat, pitomče."

***

Dnes se tomu zasmějeme, ale tehdy to vypadalo spíš na rozvod před svatbou.

Po našem vyprávění v partě už příští rok ani jedna přítelkyně nepustila svého milého na "šupandu" mimo ves. 

Konec tradičního objíždění kamarádek na velikonoce.