Jak jsem... potkala chovatele slepic

"Skočte si na kožní hned, ještě tam jsou." Řekla doktorka a já poslechla. Na dveřích ordinace stojí informace, že jsou tam do 15.00. Je třináct třicet... 

V čekárně seděla jedna paní a jeden pán. Pán? Nevím, proč, ale snažil se vypadat, že má půlnoc a když si myslel, že se nedívám, tajně mne pozoroval. Byl schoulený na židli, kolena na hrudníku a boty na sedátku.

Otevřely se dveře, vyšel pacient a za ním sestra. Podala jsem ji žádanku své ošetřující lékařky se slovy "...jestli byste se na to nemohly podívat..."

Vyškubla mi papír z ruky a řekla velmi ostře: "Ale tady se objednáváme, milá zlatá!" Úsměv mi zmizel ze rtů. 

"Tak mě objednejte. Já přijdu jindy." 

"Uvidíme," byla vážně protivná.

Nelíbí se mi, když je na mě někdo zlej a já nevím proč. Nesnáším nedorozumění.

"Proč jste na mě tak ošklivá?" Stihla jsem se ještě zeptat, než zavřela dveře. Zarazila se. "Copak jsem vám něco udělala?" Koukala a nevěděla co říct.

Pak se zastyděla: "Promiňte, já dnes nemám dobrý den." (njn, to se někdy stává, ale proč to mám odnést já a proč mi za každou cenu chce zkazit ten můj?)

Zabouchla dveře a já stejně nevěděla, jestli mne vezmou nebo vyhodí.

Tak jsem přisedla naproti paní k tomu spícímu muži. Když jsem dosedla, najednou ožil.

"Jdete na kožní?" Zeptal se náhle.

S paní jsme se na sebe podívaly. Usmály jsem se. :) Abyste pochopili, tahle čekárna patří v různé dny v týdnu různým lékařům. Je zde oční, kožní, neurologie a ortopedie (slovo ortopedie se mi povedlo napsat až na počtvrté správně:)) Ve čtvrtek do 15.00 je tam kožní! Seděla jsem tam ve čtvrtek!

"Ano," odpověděla jsem mu.

"Já, jen jestli jste se nespletla a nemáte třeba bolavé koleno. Protože ortoped je tu až zítra." (Kulhám snad?, blesklo mi hlavou)

"Aha." Opět pohled s paní. :)

"No, já jen, že jste taková pěkná, nevypadáte, že byste měla nějakou kožní chorobu..." :) Byl opravdu moc starostlivý.

"Jsem tu správně." Ujistím ho.

"To je mi líto." 

Opět se můj pohled a pohled paní střetly a paní zakroutila očima. Schovala jsem ústa do dlaní, nechtěla jsem se smát veřejně.

Chvíli bylo ticho. Všichni jsme čekali opravdu dlouho.

Po nějaké chvíli...

"Máte slepice?" Otočil se ke mně.

"Co, prosím?" (Vypadám jako selka? Tedy, kdyby bylo na mě, zařídila bych nějaké menší hospodářství, ale ... )

"Jestli máte slepice, doma?"

"Ne. Jen psa a kocoura."

"Ježíš, nemám rád psy a kočky. Já mám doma slepice."

Pokývala jsem a koutky mi cukaly. 

"Slepice jsou lepší než psi a kočky." Uznale se tvářil, byl tak vážný.

"Mám jednu ochočenou, mazlím se s ní a krmím jí u televize zrním. Normálně mi klove z ruky. Ona se mnou sedí na gauči a díváme se spolu na "Ordinaci".

To už jsme nevydržely a trochu jsme se pousmály... nahlas.

Ta představa, že má slepici na klíně a dívají se na seriály... mě dostala. Začal mě zajímat.

"A má ta vaše slepice nějaké jméno?" Zeptala jsem se, třeba se dozvím ještě něco zajímavého.

"Říkám jí Lopata." :)

"Cože?" to už jsme vyprskly smíchy obě.

"Ano, hladím jí na krčku a říkám jí: ,Ty moje milá Lopato!’ "

Obě jsem schovaly tváře do dlaní, nechtěly jsme ho urazit. Když jsem se dosmály, zase o něčem přemýšlel a pak začal.

"Četl jsem, že v Austrálii je to teď nová móda, chovat slepice jako domácího mazlíčka."

"Hm." Odpověděla jsem. "Takže jste takový český Australan, že?"

Dlouze se zamyslel a pak povídal: "To ještě nevím, to si musím ještě rozmyslet." :)

Zase jsme se dusily smíchy. Pak bylo dlouho ticho. Copak asi vymyslí, říkala jsem si.

"Byla jste na Kanárech?"

"Ne." Přiznala jsem se. (Mezi námi exotika mě moc nebere, mám mnohem radši české kopce, hory)

"Já tam byl, bylo tam krásně." Zaklonil hlavu a podepřel ji pohodově rukama.

"Já moc moře nemusím." Řekla jsem mu na vysvětlení. (Jsem stydlivý typ, běhání celé dny v plavkách mě vůbec nebere.)

"No já se taky nekoupal, ještě by mě tam sežrali nějaký žraloci." Řekl. "Ale mám rád palmy."

"Hm." Já na to.

"Taky máte ráda palmy?"

"Jo, palmy jsou hezké."

Otevřely se dveře ordinace a vyšel další pán. Tenhle se zvedl.

"Já tam budu jen minutku." Omluvil se, jakoby by mne předběhl.

"To je v pořádku." Řekla jsem mu.

"Já vás nechci zdržovat, když už tady tak čekáte." Zmizel uvnitř.

"Bože, to je blbec!" Zděsila se paní a obě jsme opravdu nahlas vybuchly smíchy. 

Vyšel opravdu asi tak za minutu, s úsměvem na rtech a povídá: "Já musím přijít zítra, dnes tu není ortoped."

Tohle nás dostalo. :))

Docela hezké posezení u kožního... ;)