Jak jsem chtěla být prezidentkou...

Když si tak vzpomenu, čím jsem to chtěla být, když jsem byla dítě, musím se smát. Když se mě babička zeptala, kam půjdu, až dodělám základku, měla jsem jasno! Půjdu do důchodu. :))

Byla jsem vážně moc zklamaná, že do důchodu nemůžu jít. V důchodu to bylo totiž super. Ráno vstát, jít ‘dát’ králíkům, prasátku Bobešovi, husám a ostatní drobotině na dvoře. Potom udělat snídani vnoučatům (Radkovi, Poldovi, Borkovi, Jarce, Bohunce, Jirkovi a Hance), pro všechny, kromě nejmladší Bohunky, teplé mléko do talíře a k tomu teplé rohlíky. Ta nejmenší musela mít samozřejmě zase něco extra, domácí černé kakao. A proč do talíře? Protože do té lahodné teplé tekutiny jsme nalámali rohlíky ze sámošky u tratě a mohlo se to jíst polévkovou lžící.

Jenže ouha. Důchod mám ještě i teď stále daleko. Vysvětlili mi, jak to s ním je a já začala přemýšlet o jiné profesi, která mě dodnes baví.

Psaní.

Chtěla jsem být novinářkou. Úplně přesně ‘válečnou dopisovatelkou’... Strašně moc jsem chtěla být v Jugoslávii (ó, jak hloupá jsem byla). Ale co, psaní mě vždy bavilo (mám to po tetě milované, která taky písala a písala a její maminka se na ní kvůli tomu zlobila) a tak jsem si psala jako puberťák své hloupoučké zamilované příběhy. Lenka, moje třídní učitelka ze střední a kamarádka v jedné osobě vše poctivě četla Vaškovi (svému manželovi) každý večer v posteli (to ještě nebyly erotické příběhy). Když mě podpořila (prý se nasmála, až ji tekly slzy) a poslala některé básničky do ‘našeho’ deníku, dostala jsem šanci občas něco přispět do nedělní chvilky poezie a prózy. Když se v tomhle deníku uvolnilo místo, tehdy jsem se v kanceláři rozloučila s mými milými kolegy (opravdu jsem byla přesvědčena, že se vidíme naposledy...) a s ‘držíme pěsti’, jsem vyrazila vstříc k mé budoucnosti. Jupíjajé, ale skončilo asi půl hodiny během mého přijímacího hovoru, kdy mi bylo sděleno, že novinář především naslouchá a že já nedokážu na chvilku zmlknout. Ani protekce kamaráda mi nepomohla. A tak jsem druhý den ráno jako obvykle uvařila kafe kolegům a oznámila jim, že práce v továrně mne baví a že novinařina asi nebude to pravé ořechové.

Dlouho jsem nepřemýšlela, co budu dělat dál. 

Budu prezidentkou! Co lepšího by se ke mně hodilo?

To bych zvládla. Oprášila bych anglinu a něminu, vytáhla bych vyšší podpatky a delší (dražší) sukni, usmívat se umím a když moc nemluvím, vypadám někdy dokonce velmi distingovaně (když nejsem zrovna nervozní a nevyleju na sebe nebo na své blízkosedící kafe... to mi fakt jde).

Mám v hlavě jasno, jak to či ono vyřešit, ručně stručně a hlavně žensky. Když si představím dnešního zástupce našeho státu... myslím, že tohle bych zvládla taky a možná bych u toho i vypadala líp. Ano, ruce umím podávat, olíbávat se na dvě nebo i tři strany, to mi taky jde. Ještě jsem nenašla mluvčího, ale možná bych o jednom velmi chytrém věděla... (o mnohem lepším než má hradní pán dnes), musím to s ním ale nejdřív probrat.

Prezidentování asi nebude tak moc těžké. Takže proč nee? 

Když už teď mají i Slováci svoji ženu číslo jedna... proč bych nemohla být u nás ta první dáma já?

Já vám musím říct, proč bych nemohla být prezidentkou... Ráno jsem slyšela v rádiu, že k nám přijede na ‘výlet’, že se potká se Slováky, žijícími u nás, že podá ruku panu prezidentovi a že spolu poobědvají.

A právě tohle je můj kámen úrazu. Ne, to podání ruky... to bych dala, ale ten oběd.

Představte si, že jí uvařili k obědu candáta! No! Rybu?! Ale já ryby jím, jen když si je doma uvařím sama... Tak co s tím? Nemohu být prezidentkou, i když už jste si mě jistě mnozí představili, opravdu nemohu, protože bych musela ve Francii odmítnout mořské plody nebo se vymluvit, že jsem na ně alergická.

Jak to k sakru ty dámy a pánové na vysokých místech dělají, když nechtějí jíst, co jim je podáno??? AHA?!

Takže asi zůstanu spolupracující manželkou v domácnosti. :(

Ne, opravdu mě nepřihlašujte do dalších voleb, já zkrátka nemůžu plivat oběd tajně do kapesníčku na klíně (vidíte, i tohle vím, stolování nás učili ve škole, heč). 

Ach jo........., no není to škoda?