Otevřela dveře po čtvrtém zazvonění. "Dobrý den," stáli tam dva policisté. Bez dotazu ukázali placku. V levé ruce každý svíral předpisový šátek. "Dobrý den." odpověděla. Věděla proč přišli..., ale přece se nevzdá tak lehce.
"Jste Kamila Nováková?" Nereagovala.
"Prosím, odpovězte, protože na základě GDPR celou akci natáčíme."
"A to se smí?" zeptala se.
"Ehm, ehm, když s tím budete samozřejmě souhlasit."
"Nesouhlasím."
"Ehm, ehm, prosím přerušte nahrávání, paní nesouhlasí." Pípnutí někde až na ústředně.
"Takže..." trošku znejistili. "Jste Kamila Nováková?" Nic.
"Souhlasíte s tím, abychom vás směli identifikovat?" Nyní zavrtěla nesouhlasně hlavinou.
Oba se na sebe zmateně koukli... V ten okamžik si nasadili šátky na oči.
"V rámci GDPR vás od nyní nesmíme vidět, jelikož jste nesouhlasila s identifikací."
Musela se usmát.
"Jsme povinni vás předvolat k nám na stanici."
"Předvolat?" Moc dobře věděla, co se stalo.
"Ano, máme podezření, že jste způsobila trestný čin."
"Trestný čin?" uměla dělat hloupou.
"Vzhledem nařízení GDPR vám nyní bohužel nesmíme sdělit bližší informace, protože člověk, kterého se tato újma týká, nemůže svědčit."
"Jaký trestný čin?"
"Ehm, ehm, to vám také nejsme kompetentní sdělit."
"Tomu nerozumím," opět je znejistila, kdyby mohli, nalezli by vzájemně ve svých očích podporu, ale měli šátky na očích.
"Stal se trestný čin, o jaký se jedná, vám ale nesmíme říct, vzhledem precedentu, kdy kolegové zatkli jistého muže a on je žaloval za ztrátu jména a všeobecnou ostudu. Tedy..., vy jste zřejmě podle našich předpokladů spáchala trestný čin na jisté osobě, jejíž jméno vám také nesmíme prozradit dle předpisů evropské unie. A chceme, abyste se šla zpovídat na policii."
Nic neřekla.
"Pokud budete souhlasit."
"A co bude pak?"
"Pak budete souzena na základě důkazů a dalších svědků, kteří samozřejmě nebudou znát vaše jméno ani tvář, jelikož jste nesouhlasila na základě práva GDPR s vaší identifikací."
Ticho. Ona jen stála a čekala. Policisté se rozpačitě ohlíželi jeden na druhého.
"Dostanete advokáta, kterého vám přidělí stát nebo si ho můžete vybrat sama, půjdete k soudu, kde se na vás nikdo nebude smět podívat, protože dle precedentu už dříve vám zmíněném, nesmíme vaše jméno ani tvář spojovat s žádným trestným činem, dokud nebudete odsouzena."
"Aha," komická situace.
Jeden s policistů nahmatával poslepu náramky.
"Prosím, nastavte ruce."
"Ne," řekla úplně klidně.
"Ne?" Otočili se poslepu k sobě a pokrčili rameny.
Ano, zabila svého manžela, ano nechala tam zcela úmyslně jednu stopu, která musela zákonitě dovést policii až k jejím dveřím, ale přesto byla nad věcí.
"Jak můžete vědět, že jsem ta Kamila Nováková, kterou hledáte?"
"Ehm, ehm, otevřela jste dveře domu, kde bydlí paní Nováková. Předpokládáme, že jste to vy." rozčileně sděloval ten levý.
"Jak můžete i přes zákon GDPR vědět, kde ta paní Nováková bydlí? Není to snad soukromá informace?"
Oba mlčeli. Netušili, jak pokračovat v zatýkání.
"Viděli jsme vaši fotku..." prořekl se ten pravý a ten levý ho hned šťouchl loktem do břicha.
"Cože?" na oko se zděsila. "Vy víte, jak vypadá paní Kamila Nováková? Vy víte, kde bydlí?"
"A, a, a, ano," koktali.
"Nechceme mi náhodou říct, že dokonce víte, kdo je manžel a děti té paní Novákové? Smíte vůbec chodit po městě a ptát se cizích lidí na jméno již zmíněné paní?"
Mlčeli jako zařezaní. Mlčeli, neboť i tato informace spadala do GPDR a oni věděli, že porušili pravidla, aby mohli vyřešit vraždu.
"Ne, ne, paní, myslím, že ani nejsme v tom správném domě, že vy jste úplně jiná paní, než kterou hledáme. Jelikož podle předpisů GDPR nesmíme znát vaši totožnost a vlastně ani totožnost člověka, který byl nalezen mrtvý.
Když o tom tak přemýšlím, ani toho muže vlastně nesmíme identifikovat bez jeho souhlasu... Nesmíme se vlastně ani zmiňovat o tom, že se někdo někde nalezl mrtvý... A otisky prstů, které jsme na místě činu našly, mohou být kohokoliv, protože program, který spravuje ehm, ehm, spravoval sesbírané otisky prstů, už oficiálně neexistuje..."
Zamotávali se do toho čím dál tím víc... Ona jen stála a dívala se na dva muže zákona, kteří ji nesměli zatknout, protože co kdyby...
Následovala nekonečně dlouhá doba ticha. Policisté přešlapovali na předložce před vchodovými dveřmi a nevěděli kudy dál. Mlčeli a koukali do šátků.
Ona už neměla trpělivost.
"Promiňte, ale vařím brambory." řekla a jednoduše jim zavřela před nosem. Když to prásklo, oba si sundali šátky z očí, jen zhluboka vzdychli, pokrčili rameny a odjeli.
***
" ... v noci bloudím tmou, hledám tvoji tvář ..."
