Fotoblog o Alpách jen pro vás...

V pondělí mi oznámil můj choť, že v pátek jedeme na otočku do Itálie... Ano, on má takové pošetilé nápady, někdo ho kvůli tomu obdivuje, někdo nenávidí. Jeli jsme koupit takovou "míchačku" na bagr.  Přes Alpy!!! Ach

Nakonec jsme vyrazili už ve čtvrtek před obědem. Čekala nás dlouhatanánská cesta.  Ve Slavonicích jsme vyfasovali poslední české kafe (v Rakousku mne mrzelo, že jsem si neudělala zásobu na celou cestu), natankovali a jelo se.

S očesaným  přívěsným vozíkem, (chápejte bez sajten a předního a zadního čela z něj zbyla jen plošina na převoz té "míchačky") vzhůru do výšin Alp.

Po přejetí pomyslných hranic jsme zjistili, že v Rakousku je všechno jinak. Kromě toho, že se tam nemluví rakousky, ale normálně německy, nás také překvapila všudypřítomná čistota. NIKDE!!!!, nikde ani stopa po nepořádku. 

A to nemluvím o sražených zvířátkách u cesty. Za cestu  skoro 1700 km (tam a zpět), jsem viděli jednoho jediného sraženého dravce u cesty. Zajímavý poznatek.

Miluju hory a tak jsem se nemohla dočkat, až se přiblížíme. Navigace nechtěla spolupracovat na trase, kterou jsme si určili sami, a tak jsme hned na začátku zabloudili. (samozřejmě také proto, že manžel nechtěl poslechnout a odbočit, kde já mu řekla, ale pssst)

Ale kdybyste viděli kudy my bloudili. To byla nádhera. Bohužel z tohoto bloudění jsem nezachytila ani jednu fotku, ale přísámbůh, bylo to skoro magické. Já místo mobilu v ruce dřímala mapu, zakoupenou osobně v jednom malém městečku bůhvíkde v Rakousku.

Budete se divit, ale v obchodě, kde jsem se ptala, jestli mají mapu, mne pochopili a bez problémů jsme se domluvili. ZÁZRAK! Já a moje němčina... Oznámili mi, že mapu nemají, že musíme popojet ještě kousek dál a tam je čerpací stanice, tam že se mám ptát. Tyjo a i já jsem jim rozuměla, pochopila a dokonce správně navigovala manžela, kudy tudy a světe div se, koupila jsem tu cennou mapu. No, cenu nebudu uvádět...(děs!)

 A tak jsme opět našli svou cestu a jeli dál. Bez kávy, protože v Rakousku nemají velká ‘latéčka’. Já pojedla nasmažené řízky (víte, mám ráda takové to ‘komunistické’ cestování s chlebem, řízky a kyselými okurkami. Není nic lepšího....)

Před námi se objevily kopečky. Bylo velmi zataženo, fotky jsou dost tmavé, rozmazané (pořízeny za jízdy některé dokonce přes čelní nebo boční okénko, takže žádnou kritiku, prosím) a focené bez mřížky... to jen pro informaci. :))

Kochejte se rakouskými alpami, pod rakouským blokem bude následovat pokračování.... 

Den pomalu končil, obloha tmavla a my se začali shánět po nějakém ubytování. Penzionů, hotýlků a privatů je v Alpách nepočítaně... Ale! My za sebou vezli tu plošinu na "míchačku" a s ní najít místo... bylo poněkud obtížnější.

Nakonec jsme skončili v hotýlku, kde neparkovalo ani jedno auto. Náš miláček s přívěskem se tam vešel jedna dvě.

Venku hulila slečna cigára, jak nás uviděla zaradovala se, típla to a mazala do recepce. Přivítala nás s miloučkým úsměvem. Vykoktala jsem, že se chceme ubytovat a kupodivu i ona vyrozuměla, o co mi jde. Bylo to tak snadné.

Ráno jsme skvěle posnídali a pokračovali v cestě za naším cílem. Kamže jsme to vlastně jeli? Do Fara Vicentino.

Teď ty hory.

Ráno v Alpách??? Ach, to bych přála vidět každému i nepříteli.

Rakousko pomalu končilo a my mířili k italským hranicím. Copak o italské hranice nejde, ale co dálniční poplatky? Ano, tam jsme se zašprtli, ale po velmi klidném a tichém vysvětlení místního Itala (vážně neukazoval prostředníček ani nekřičel nic o kornoutech...), jsme se dostali do Itálie.

Panečku! Zase šok. Hory ještě krásnější, dlouhé tunely a bílé kopce, padající tajopády (tající voda) 

Tady (nahoře) si všimněte umělecky zachycené palubní desky (odraz) našeho autíčka. :)))

Itálie nabídla neskutečná panoramata...

U Benátek nádherná vinařská pole. Staré neobydlené domky, které pomalu ale jistě pohlcovala příroda. Zarostlé až po střechu se vzdávaly větší síle.

Po tak dlouhém půstu po kafé, jsem začala brblat, že bych potřebovala nějakou kávu. Zastavili jsme na malém parkovišti, kafé bylo bohužel zavřeno, ale tak jsme si řekli, že alespoň ulevíme našim močovým měchýřům. Ale! Dámské toalety! Brrr. Ještě teď mám husinu. Nevím, kdo tam co.. ale celá chodba byla po.... nemusím to psát, že?! FUJ, hnus... 

U čerpačky jsem uviděli lákavou tabuli na italskou kávu. Jasně: Jdem ji koupit. Kdo bude mluvit italsky??? No jistě já...

Chvilku jsme tam stáli a já sondovala, jak se objednává.

Chachá... Pak jsem jako borec přišla k pultu a řekla: "Uno café machiatto grande... uno cafe americano e latté grande..." zaplatili jsme a bylo to! 

Po poledni jsme dorazili na místo, okoukli jsme firmu, dostali jsme oběd, nějaké prezentační dárečky včetně "Proseca" (Marie!!), sbalili jsme saky paky a vyrazili zase domů.

Cesta zpět byla víceméně v noci...

Ale, ještě na chvilku zpět k Rakousku.

V noci ve velkoměstě (v pátek, kdy se lidé baví) jsme stáli na křižovatce za autem natřísknutým mladíky. Byla slyšet hlasitá hudba. Než naskočila zelená, vypotácel se jeden z nich ven z auta.

Aha, zaplesalo moje srdce, jsou normální, teď se vyzvrací a bude to jako u nás... Mýlila jsem se. On se vypotácel, ale nezvracel... nesl s sebou hromadu odpadků.

Ano! Teď to vyhodí na zem a ještě na to plivne, jako to u nás dělají týnejdři...

Opět chyba.

Bleskurychle doběhl k odpadkovému koši a??? tipnete si?? Ano, vyhodil tam obsah své náruče. Chápete to? Neotevřel za jízdy okénko, aby to vyhodil někde u lesa, obětoval se a vylezl z auta... Prostě jiná mentalita...

Při překročení české hranice, jsme uslyšeli české písně, které můj muž moc nemusí a oba jsme si natěšeně broukali motýly i anděla...a byli jsme rádi, že jsme u nás. (ještě vsuvka, nevím, jestli se naši hudebníci opičí po těch rakouských a italských, nebo je to obráceně, ale poslouchala jsem po cestě tolik známé hudby v cizím jazyce)

Cesta byla dlouhá a únavná a my po příjezdu domů padli jak mrtvoly do postelí až do chvíle, než na nás skočila malá zrzína se slovy: "Mamina, hybě..." (mamino, chyběla si mi...)

Doma je zkrátka doma. 

Bylo to krásné, bylo to krátké, bylo to hektické, ale ...

Telč je jenom jedna. 

(všechny fotky jsem pořídila sama, prosím buďte shovívaví, nejsem žádný fotograf, jen zachycuji zážitky, jak je v tom spěchu vidím svýma očima)