On je nejlepší parťák. Nikdy mi neřekne, že ho bolí tlapky, vždy radostně vyběhne před dům a pouští hrůzu na všechny případné násilníky. On je můj obranář, můj spasitel, můj spoluchodič!
Ale, abych ho nepřechválila, není zase takový miláček.
***
Naše nejlepší procházka v Telči je ke Karlovi (o takové procházce jsem kdysi psala blog), ale to jen když jdeme sami bez Prdelky Zdenýšky. Když s sebou máme malou, jdeme do parku. Je to kolem zmrzliny a je tam krásně. (viz blog)
Tima jsme před lety jako malé štěňátko našli právě v tomhle parku. Má to tam moc rád. Nedávno jsme se tam taky byli projít, přes zimu tam popadalo dost stromů, ano i u nás je bohužel brouček...
Tak ale teď už k příběhu o jeho průšvihu...
***
Procházely jsme se parkem, lízaly zmrzku, slunce svítilo, nikde ani živáčka, turisti byli na náměstí a dva cizí vlci (českoslovenští vlčáci) běhali na druhé straně parku, takže.. Proč ho nevypustit?
Většinou na syknutí přiběhne k noze a na povel zase odběhne. Je vycvičený a poslouchá pokud:
1) nepotkáme kočku (Musí si svůj mindrák z našeho Mikeše vybít jinde, a tak každého jiného čičínu prožene.)
2) nepotkáme veverku (Nevím, proč mu vadí zrovna taková roztomilá zvířátka?)
3) neběží malé dítě (Né, že by ho chtěl zardousit, jen má radost, když někdo běhá. Samožejmě maminky těch dětí to nějak nechápou, proto dávám pozor.)
4 ) jiného psa
5) nebezpečného člověka (Zatím jsme na štěstí nepotkali.)
A teď dál.
Timeček si hezky pobíhal po parku, když Zdenička upozornila, že její močový měchýř už praská ve švech, a že by bylo nejlepší ho někde vypustit. Její věta nezněla tak dlouze, ona špitla: "Čůlat," a chytla se za prcinu.
Takže: "Time, k noze!"
Přiběhl jako poslušný pejsek.
Popošli jsme všichni společně za nejbližší strom, kraťasy naší malé sjely ke kolenům, přičapla a začala čůrat. U ní je čůrání věda, i když se jí strašně moc chce, musí si pomáhat svým: "Číííííí, číííí, číííí."
A tak jsme tam tak spolu seděly na bobku a dělaly: "Čííí, čííí, čííí," když se za parkovou zdí tam, kde je záchranná stanice zvířátek, ozval podivný slepičí křik a přes plot hned před námi přistála bílá koko.
(No, ty vole, jsem si řekla)
Pes vyletěl jako blesk (kdybych mu přicvakla vodítko, mohla jsem ho přišlápnout a měl by po hehe, jenže), nějaké: "k noze," nebo "ke mně!" neslyšel.
Začal nahánět tu chuděru po parku. Byl šťastný, konečně se dočkal a taky něco zažil. Adrenalin mu zatemnil mozek a hra na honěnou mu zabránila stát se opět tím poslušným a vychovaným psounem.
A já? No, já ještě dělala: "číííí...." :))
Volala jsem na něj, ale on....
Pohrával si s ní, chytil ji a pak zase pustil, hopskal a poštěkával.
A potom?
Objevil se majitel té slepice...!!!
S koštětem začal zase on honit našeho pesana po parku a snažil se mu vyrvat tu pernatici z mordy. Marně. Bylo to strašné! Najednou byl park plný turistů i místních a já za stromem dělala "čííí" .
Když se blížil ke mě, už měla Zdenička "dočíííčáno" a já ji natáhla gaťky. Velmi hlasitě jsem na rozdováděného psa houkla: "FUJETO!" (to na něj platí) a on? Upustil tu slípku a sedl si mně k noze.
"Tohleto jsem ještě neviděl!" Nadával ten pán. "Tak pes mi tu rve slepici a panička je schovaná za stromem."
"Promiňte, prosím, bylo to tak náhlé, nestačila jsem zareagovat." Snažila jsem se, ale marně. (pes je lovec a slípka prostě oběť) Řekla jsem si, že vysvětlovat mu, že malá potřebuje pomoc i s čůráním.....
Pán ještě napřáhl koště, asi chtěl našeho Tima praštit, to jsem nedovolila. Postavila jsem se mu do cesty a doufala jsem, že mě tím smetákem na holi před dcerkou nepřetáhne.
Nepřetáhl, ale byl sprostý jako dlaždič. Rozzlobeně nesl svou skoro udachmanou poskytovatelku vajec za nohy domů. Křídla jí vlála, peří z ní padalo. Jak rozhazoval rukama, lítala chudinka vzduchem.
"Krucinál, Time!" hubovala jsem mého čtyřnohého parťáka. Uvázala jsem ho za trest na vodítko. Styděla jsem se za jeho činy... Spěšně jsem mířila k blízkému východu, radši...
Když v tom jsem uslyšela: "K NOZE!" "FUJ!" "Hektore! Baste!" a kolem nás prosvištěli vlci, kteří ještě před chvilkou pobíhali na volno na druhé straně parku. Vyrvali tu pochroumanou slepici majiteli z ruky a začali s ní uhánět po parku a pohrávat si s ní, jako.... no, jako psi....
Majitel koko to vzdal, jen čekal až... a pak posbíral peří a odnesl zbytek slepice domů. Díky našemu útočníkovi možná měli jeho psouni, kteří hlídají objekt záchranné stanice, kam ta slípka patřila, ten večer dobrou večeři.
Nezabili byste ho? Nezabili! Protože jemu, když položí hlavu na moje stehna a vzhlédne ke mě, všechno odpustím.
Pohlaďte teď ty své věrné chlupáče a pošišmejte je, vždyť oni si to zaslouží.
