Tenhle sen byl drsný. Celý den mi z něj nebylo dobře. Zasáhl mne do morku kostí. Ale takové jsou moje sny. Bohužel nesním pouze o lásce a výjimečným sexu, zdá se mi i o mrtvolách. O zabíjení lidí, které mám ráda...
"Co si zač?" zeptat se ten velký tlustý.
Nikdy nepřiznej, že jsi žena, vzpomněla jsem si na slova své matky. Nemohla jsem se už dál skrývat v lese, stejně by mě jednou našli. Rozhodla jsem se ‘stát se mužem’.
"Jmenuju se Arnošt."
"Jseš dost malej." obhlížel mě ten velký tlustý. "Kolik uneseš?"
"Nevím, docela dost."
"No, to určitě, dám tě na ruce."
"Co?" nerozuměla jsem.
"Budeš nosit ruce!"
Nosit ruce? Popadl mě za rameno, až jsem sykla bolestí a táhl mě do továrny.
Továrna? Pamatovala jsem si, jak jsem tu kdysi jako malé dítě čekala před vrátnicí na tátu a pak jsme si koupili v cukrárně zmrzlinu a šli spolu za ruku domů.
Dnes je to výrobna jídla pro lidi, kteří ještě přežili. Pracoval tu každý, kdo měl sílu a chtěl jíst.
Jen muži. Ženy byly zavírány do velkých vesnic a podle úplaty byly posílány jako dárky roztouženým mužům na zvednutí morálky. Když odvedli mojí matku, věděla jsem, že už se nikdy neuvidíme.
Při otevření továrenských bran mě praštil přes nos nesnesitelný smrad. Koplo mně to a ihned jsem zvracela.
"No, no, no." poplácal mě bodře po zádech ten velký tlustý.
"Zvykneš si."
Prošli jsme oddělením humánního zabíjení. Kdo byl ještě živý, toho normálně podřízli jak kůzle, natáhli na háky a krev stékala do záchytných žlabů. Mrtvé už jen věšeli za těmi, kteří se ještě cukali.
Ten pohled byl strašný. Občas bylo možné zaslechnout ještě jistý chrapot a bolestný výkřik, ale zřejmě už si na to všichni zvykli, protože podobné zvuky nikoho nevyvedly z míry.
Pokračovali jsme podél jedoucího řetězu s háky, který i s mrtvými zajížděl do dalšího oddělení. Tam se oddělovala kůže od těla. Ti chlápci to měli naučené, uměli nechat po pár řezech kůži spadnout až dolů a tam se odřízla úplně.
"Kůži ti nedám, je dost těžká, průměrně kolem 6 kilo."
Byla jsem ráda, protože kůži bych nosit nechtěla.
"Ono se to nezdá, ale nosit celý den kůži, na to musíš mít už svaly. A ty..." zmáčkl mi paži, "jich moc nemáš, houžvičko."
Jiní muži sbírali kůži a nosili ji někam dozadu, nedohlédla tam.
Oddělení párání břicha. Sakra, to byl smrad! Teplá střeva i ostatní vnitřnosti se válely na jedoucím pásu, u kterého seděl obrovský chlap s nožem v ruce... Toho muže znám, blesklo mi hlavou... Je to on! Cože? Co dělal v tomhle pekle??? Srdce mi poskočilo.
Potkala jsem ho kdysi, usmál se, nenapráskal mě, podal mi chleba, řekl "uteč" a nechal mě běžet zpět do lesa. Chtěla bych mu poděkovat, vrhnout se mu do náruče, byl tu jediný, koho jsem znala. Měl práci, neměl čas.
Pokračovali jsme dál. Možná se ještě někde potkáme.
V další sekci těla sundali z háků, další muži je porcovali podle potřeby.
"Hele, tak tady budeš," ukázal moje místo. "Budeš od tohodle maníka odebírat ruce a budeš je nosit ke kotli. Tam se to vaří pro ženské, aby taky měly co žrát."
Moc jsem ho neposlouchala, dívala jsem se zpátky na řezníka sedícího u pohyblivého pásu, čekajícího na další pupek k řezu. Zahlédl mne. Otočil se znovu a zase. Poznal mě?
Celý den jsem nosila ruce do kotle, občas se zatoulala až k jedoucímu pasu, odkud odjížděly vnitřnosti. Několikrát se naše oči střetly. Byla jsem si jistá, že už o mě ví.
***
A tak jsem začala jako muž pracovat v továrně na jídlo od rána do večera. Z lidí se tam dělaly konzervy, ale i mleté maso, kosti se rozdrcené používaly jako posyp při vylití nadbytečných tekutin, kůže na zpracování, tuk na svíčky a ruce... jako obživa žen.
"Jsi to ty?" zadržel mne jednou, když jsem se opět toulala v jeho rajonu. Mlčela jsem. Bála jsem se.
"Pamatuju si tě. Co tady proboha děláš?" Ticho.
"Neboj, nikomu nic neřeknu."
Byl milý, hezky se smál. Začali jsme se potkávat častěji. Nosil mi chleba a vždy mě něžně chytil za ruku.
"Musíš tady vydržet a být zdravá, stačí když zakašleš nebo si uděláš menší úraz a jdeš na hák." ukázal na mrtvoly. "To víš, v dnešní době má každý strach z Corony, a proto se radši zbavují každého."
Ano, lidé se změnili ve zvířata, odchytávali ženy a dívky a držely je jen pro množení a povyražení pracujících. Muže nechali žít jen silné a mladé, starce a nemocné zabili. Kdo měl tu nemocnou pakáž živit!
***
Po dlouhých měsících strávených v továrně jsem se naučila nevšímat si rasů, kteří pronásledovali každého, kdo se jen trochu jevil jako nezdravý. Stalo se, že jednou kolega nesl střeva na seškrábání tuku a cestou upadl. Ras okamžitě přiskočil, dotyčného podřízl, vylitou krev zasypal moukou z kostí a mrtvolu hodil na hák.
Každý se snažil přežít. I já.
Časem jsem se nastěhovala mezi ostatní muže. Po práci jsem trávila čas s ním, vyprávěli jsme si, byli jsme spolu rádi. Zamilovala jsem se. On neopětoval moje city. Bál se, že by mě mohl ztratit.
Tulila jsem se k němu, když se nikdo nedíval, ale odstrkoval mne. Nenechala jsem se odbýt a občas mu drze vsunula ruku do jeho kalhot. Vždy zpanikařil, ale já ho tak ráda pokoušela.
Měli jsme se rádi. Čas utíkal. Ostatní chlapi si začali povídat, že jsme teplí, ale nevadilo jim to, hlavně že jim nebereme jejich ženy a nejsme nemocní. Jen se nám začali vyhýbat a my měli víc času jen pro sebe.
"Dnes," řekl jednoho dne, "večer... službu má Bezoký..." a tajně mě políbil. Ach příslib, na který tak jsem tak dlouho čekala.
Celý den jsme se na sebe křenili a těšili se na noc. Práce nám šla od ruky. Donesla jsem mu housku a vodu na zapití. Chtěla jsem ho políbit, ale ras byl nedaleko a veřejné vyjadřování citů bylo zakázáno.
Tak jsem mu jen tak pro radost zajela rukou do poklopce. Lekl se. Odstrčil ji a chtěl něco říct, když v tom mu zaskočila houska a on začal kašlat. Vypadal legračně, smála jsem se...
Jenže... potom ...
Ras byl nekompromisní. Než jsem ho stačila praštit přes záda... Šmik!!!
Krev mi vystříkla na obličej a jeho mrtvé tělo se sesunulo k zemi.
"NE!!!"
Ras zvedl ten vláčný trup a s křupnutím ho zavěsil na hák mezi ostatní mrtvoly.
***
"Kruci!!!" Copak nemůžu mít taky někdy normální sen?
