"Nasedni," řekl a posadil mne vedle jako spolujezdce. Spolujezdkyni. Vypadal velmi distingovaně a kultivovaně, proč si nepřisednout? "Lásko," pošeptal mi a pak...
Nastartoval.
Motor zařval, kola se protočila.
"Nebojíš se rychlé jízdy?"
"Ne," ó, jak bláhová jsem byla. Nezkušená a zvědavá, zvídavě natěšená jsem zavrtěla hlavou a on sešlápl plyn.
Ufff, tak tohle jsem opravdu nečekala, takový odpich. V sebezáchově jsem hrábla po pásu a upoutala jsem se.
"To nemusíš, nikdy jsem neboural."
Vjel na silnici, až ostatní účastníci silničního provozu troubili. Jistě nadávali a možná ukazovali sprostá gesta, ale on nedbal. Vozidlo se řítilo šílenou rychlostí, zatáčka nezatáčka. Jeli jsme rychleji a rychleji, můj žaludek nezvládal prudkost brždění a dalších rozjezdů.
"Není mi dobře." hlesla jsem. "Nemůžeš zpomalit?" prosila jsem polohlasně. Hudba hrála hlasitě, motor skučel pod plným plynem, sotva mohl zaslechnout mou prosbu.
"Co jsi říkala?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. "Uhni, ty debile." křičel na předjíždějící vozidlo. "Nesnáším sračky, který se pohybujou cestou." Nahlédla jsem na tachometr a s hrůzou jsou zjistila, že se řítíme zakázanou rychlostí.
"Zpomal!" křikla jsem.
Noha ubrala a on se podiveně podíval mým směrem.
"Chtěla jsi divokou jízdu." koutek cuknul a on přeřadil. Opět dupl na plyn a kola ve štěrku zahrabala.
"Nemusíme se přece tak hnát." zkusila jsem to jinak. "Do cíle dojedeme přece i tak." a nezabijem se přitom, zamyslela jsem se.
"Ale já tam musím být první."
"Ale proč?" Nezávodili jsme, jen jsme jeli dál po cestě, ani jsme nevěděli, kde končí... možná až v rakvi, hrklo ve mně.
"Nebudu jezdit za někým. Já jsem vždycky první, je to jasné?" Asi ano.
"Je mi zle." pootevřela jsem okýnko. "Budu zvracet, zastav."
"Nezastavuju. Oni by mě zase předjeli. Měla sis vzít kinedryl."
Cesta se prudce zvedala a po zatáčce opět klesala. Nedbal na můj žaludek, který už už chtěl ukázat, co bylo k jídlu. Pevně jsem se držela madla ve dveřích, přesto moje tělo, když nelevitovalo vzduchem, alespoň tlouklo o dveře nebo o rameno řidiče.
Před námi kamion. Jako by ho ani neviděl, neubral, naopak, přidal plyn a vyjel do odbočovacího pruhu. Nic tam nestálo a tak mu nebránilo tímto místem předjet toho ‘zpomalenýho blba’. Spokojeně se usmíval pod vousy, jednu ruku na volantu, druhou na mém stehně. Občas poplácal mé zatnuté svaly na noze. Zavřela bych oči, ale ... co když neuvidím, že se blíží nebezpečí a nevykřiknu strachem, abych ho zpomalila.
"Jeď ty krávo! Nejhorší jsou ženský, udělaj si řidičák a potom všude překáží." míjeli jsme normálně jedoucí řidičku s dvěma caparty na zadních sedačkách. Bylo mi mdlo.
Otevřeným okýnkem jsem nasávala čerstvý vzduch a snažila se přežít.
"Táhne mi na hlavu, zavři," houkl na mě.
"Ale já musím dýchat, je mi zle."
"Ale mně bude večer bolet hlava." Dobře, zavřela jsem, ale žaludek stále vyhrožoval.
"Tak si najeď doprdele ke straně," nadával na odbočujícího vlevo, kterému ale v protisměru jelo auto, nebylo kam uhnout.
"Nemá tam místo," špitla jsem.
"Ale já musím brzdit. Kvůli takovýmu blbovi budu brzy měnit destičky." Uff. začalo mi to stačít. Už jsem nemohla, bylo mi špatně a bála jsem se pokračovat dál v jeho společnosti.
"ZASTAV!" zařvala jsem, když se mi žaludeční šťávy i se snídaní přestěhovaly do úst.
Brzdy naštvaně ábéesovaly. Vyletěla jsem ven a zvracela. Seděl a nervozně poťukával na volant.
"Dělej."
Bleee, ještě jednou... úleva, ale ... mám si ještě přisednout, nebo ho radši poslat dál samotného.
"Sakra, tobě to trvá." díval se do zpětného zrcátka a netrpělivě trápil plynový pedál.
"Už nejedu." řekla jsem přes kapesník.
"Sedej."
"Nee." sedla jsem si na krajnici a čekala. Natáhl se a vztekle zavřel moje dveře.
"Změnila ses, dřív ti tohle nevadilo, chováš se jak rozmazlená pinda."
"Jen jsem unavená."
"Trhni si." řekl a v okamžik mě kola zasypala hlínou a štěrkem. Popojel ale jen kousek, asi aby mě vyděsil, že mě tu nechá samotnou, ale ihned couvl a stáhl okýnko.
"Nasedni, nepojedu jako blbec." Jeho oči vypadaly tak důvěryhodně. No co, stejně bych musela na stopa...
Když jsem dosedla, zpanikařil, protože kolem nás opět projela kolona vozidel, kterou už dávno nechal nažrat prachu z cesty.
"Vidíš to?" ukázal a praštil do volantu. "Teď abych je zase všechny předjel."
"Ale řekls, že pojedeš líp." Poutala jsem se k sedadlu a čekala nejhorší.
"Jo ale až budu první!"
Hodil blinkr a přes troubení všech okolních vozidel vyjel přes plnou čáru.
"Vyliž si..." bliknul na protijedoucí auto. "Je tu všude místa dost."
"Nevejdeme se...!" zašeptala jsem.
"UHNI TY DEBILE!"
To bylo to poslední, co jsem slyšela. Bylo to bez jakéhokoliv hluku, rychlé a bezbolestné...
... jen jsem otevřela oči a lapala po dechu.
"Vstávej, zaspali jsme." nemohla jsem se vzpamatovat. Stál nade mnou přítel. "Jedeme dnes přece k tvým rodičům."
