"Je tu krásně, viď?!" promluvil nečekaně. Malinko jsem se ho lekla. Netušila jsem, že tu bude nějaká živá duše. "Ahoj," odpověděla jsem. Vlastně mě mile překvapil. Kdo? Ten malý, dychtivý, touhou políbený andílek Fanuel.
Už jsme se s ním potkali tady a taky tady. Dnes zvláštně magicky voněl, jako cukrová vata, jako spálená cukrová vata, skoro jako ...
Seděl vedle mě na převisu skály, pod námi se klikatila Dyje, hučela a pěnila, nebe bylo modré a slunce zlaté. Pohádkový ráj. Zemský ráj tu na pohled...
Větřík si zvědavě pohrával s mými šaty, díval se pod sukni a lehce i za výstřih.
"Jak se máš, maličký?" pohladila jsem Fanuelka po hlavince. Vypadal ten den nějak jinak. Kopal dětsky nožičkama a broukal si nějakou písničku. Melodie byla chytlavá a tak známá, jen jsem ji nedokázala identifikovat.
"Kde máš svatozář?" došlo mi, proč nebyl zas až tak andělský.
"Schovanou." zarděl se.
"Proč?"
Kdysi jsem četla, že ji snad chtěl vyhodit nebo co?... Mlčel a díval se do dáli. Zvedl oči do oblak, sevřel rty a pak se koukl na tu hloubku pod námi. Nastalo božské ticho.
"Chceš?" odněkud z pod košilky po delší odmlce vytáhl zmrzlinu z Vílance.
"Ohh, tak tuhle mám nejradši." neměla bych, měla jsem v plánu dál nosit své šatičky... Ale... Hned jsem po ní hrábla. Někdy jsem nenažraná.
"Já vím, proto jsem ti ji přinesl." Byl tak miloučký.
Objala jsem ho a vtiskla pusu na čelo. Zrůžověl a tak jsem ho radši nechala. Ruka mi zůstala na jeho křídlech, mám ráda prstovou hru s tichým šustěním peří a jemnost, kterou mají jen andělé.
"Jak jsi mne tu našel?"
"Hmmm," neodpověděl.
"Ty mě sleduješ?"
Ticho. Styděl se. Vím, že bývá stále někde za mnou, že kdybych se na svých cestách rychle otočila, spatřila bych za stromem mizící křehkou bělost.
Dnes se mu nechtělo mluvit.
Lízali jsme tam zmrzlinu, horko nás pálilo, pot mi stékal po krku po kapkách až do dekoltu. Všimla jsem si, že pozoruje bedlivě tu slanou kapku, jak mizí v drážce pod šaty. Přestal olizovat svou studenou dobrotu, ztratil řeč.
"Fanu?" zašeptala jsem a musela jsem se usmát. Ruka mi sjela na jeho křidélka. Byla nezvykle stažená do zad, skoro bych přísahala, že se zmenšovala.
"Co se ti stalo?" mrkla jsem na jeho mizící bělost, on jen dál lízal zmrzku a mlčel. Zdál se mi nervozní, lehce červený, nožičky kopaly rychleji, než znám.
"Hmmmm... To je ale ňamka!" celou vanilkovou špičku jsem ulízla najednou. Fanuel se díval na mé rty, na jazyk, jak omývá smetánku z koutků. Křídla se opět trošku zmenšila.
"Fanu?" mačkala jsem mu nyní téměř kuřecí křidélka.
Mlčel a jen se potutelně uculoval. Jeho pohled byl tajemný, podivně přímý, koutky zvednuté, oči jasné. Na Fanuelka velmi neuvěřitelný.
Opřel si hlavu o moje rameno. Automaticky jsem ho líbla do vlasů. Mé rty přitom narazily na místo, kde neměl své kudrnaté, blonďaté, andělské vlásky. Stárne, pomyslela jsem si, ale nic jsem neříkala. Muži jsou hákliví na řídnutí vlasů. Pohladila jsem ho a našla jsem na druhé straně úplně stejné plešaté místečko. Maličké místo, které bylo ale tvrdé, jakoby někde narazil a vyrážela se mu tam boule.
"Fanu? Kde ses praštil?" Sahala jsem na bouličku. Mlčel, červenal se a dál si lízal svou zmrzlinku. Nedalo mi to.
"Podrž mi to," strčila jsem mu do ruky mojí mlsku, otočila jsem se k němu a oběma rukama nahmatala ta dvě prázdná hrbatá místa. Nad čelem vlevo i vpravo měl bulku. Snad není nemocný, proboha...
"Fanu? Máš tu nějakou bouli. A tady taky." mačkala jsem ho něžně, abych mu neublížila. Před jeho obličejem se pohupovala moje volná prsa, schovaná jen pod tenkou látkou šatů. Očima byl někde mimo, v hlavě nic. Stále mlčel jak zařezaný. Co se to s ním dělo?
Dojedl studenou baštu a poposedl blíž. Skoro bych řekla, že se na mě tlačil. Bylo to zvláštní, jakoby erotické... Že by se tulil?, napadlo mě. Jejda... mám ale bujnou fantazii, zamyslela jsem se.
Peroutky nešly témě nahmatat, opravdu se ztrácely. A na hlavě na těch řídnoucích místech jsem uviděla tvrdé špičky. Bílá barva opeření šedla a postupně se měnila z tmavě šedé na skoročernou, vzadu pod zády jsem ucítila nějaký pohyb. Nakoukla jsem tam...
"Proboha!!!" vyjekla jsem. Oháňka??? To NE!!! Bělostný, roztomilý andělíček se v mojí přítomnosti při lízání zmrzliny pomalu měnil v mrňavého ďáblíka.
Vzhlédl ke mně, až jsem se vylekal. Ten pohled jsem znala od Luciuse, sakra!
On se zbláznil.
"Fanueli!" řekla jsem rázně a odtáhla jsem se od něj. "Nech toho! HNED!!!"
Jeho rudý, horoucí pohled mne mrazil v zádech. Stoupl si a nafoukaně dal ruce v bok. Ano, vypadal ďábelsky, jeho ocas švihal sem tam, ale...
"Já jsem malej, ale šikovnej," zatočil frajersky ocáskem jak prostitutka kabelkou.
"No to jistě," bylo to vtipné, ale nesmála jsem se. Bála jsem se, že se vážně pomátl. Naklonil se k mému obličeji.
"Chci tě..." zašeptal. No to snad nemyslí vážně!
Zahřmělo!
Vítr se zvedl, mraky zastoupily cestu slunci a černou oblohu prořízl blesk. Byl tak ostrý, že jsme oba museli zavřít oči a schovat obličeje do dlaní.
Když jsem prozřeli uviděli jsme...
JEHO!
"DOMŮ!" zavelel.
Fanuel zbělal, upadl mu ocas a ruce poslušně našmátraly v košilce svůj andělský obrouček, který ihned umístil nad hlavinu. Krvavý pohled se opět přebarvil na blankytně modrou. Ta stydlivá očíčka se na mě už ani jednou nepodívaly. Ještě dupl protestně nožičkou, coč mu nebylo nic platné, protože prst OTCE ukazoval jasně na nebe. Se skloněnou hlavou odtáhl jak spráskaný pes.
"A ty... ty... ty... Bohunko jedna..." očima jsem prosila o milost. "Nenos tyhle šaty..." ukázal na mě.
"Co je na nich?" Otočila jsem se v nich jak přehlídkovém mole. "Jsou krásné..."
"No právě. Vidíš, co to dělá s mými ovečkami. Alespoň podprsenku si vezmi, když jdeš ven." lomil rukama a hlavou k nebi hledal spásu sám v sobě.
"Ale vždyť je takové horko." nakrucovala jsem se. Přestal láteřit, přestal i přemýšlet.
"Taťko..." probudil ho z myšlenek courající se mrňous. "Tak jdeš už?" ON se oklepal a jen mávl rukou.
"Radši jdu."
***
"..... jsi můj zachránce
(musel jsi být seslán tam seshora) ...
A zdáš se mi tak něžná, řekni holka, že se vzdáváš
(Dík za to, že mi dáváš lásku)
Děvče, přes to jak se chovám, řeklas, že jsem tvůj zachránce..." ¦
