"A budeme se objímat?" "Ano, dlouze."

"Zavřu oči a budu si to užívat." "I já." "Už se těším." Dlouhé odmlčení... nakonec se dočkal... odpověď zněla: "Už brzy!" 

Jen abych to... uff, už zase na to myslím. Stalo se to jen jednou. Nevím, proč by se to mělo opakovat. Povede se to.

Mrazení v podbřišku se ale zase vytratilo jen při pomyšlením na jeho poslední selhání.

Minule... ani nevěděl proč... nemohl. Čím víc se snažil, tím víc mu to nešlo. Mozek nešlo přesvědčit myslet na sprosťárny. Přitom ona se mu tak líbila. Snažila se, ale on... Těšil se, myslel na to, jak si ji vezme, jak ji udělá šťastnou a potom...

***

Možná jsem to posledně něčím zkazila. Možná jsem se měla víc snažit. Nebo nee?! Vždyť jsem ani moc nemluvila. Dělala jsem přesně to, po čem toužil. Tak proč nic?

Nejsem dost pěkná! Sakra, říkal, že nejsem zrovna jeho typ. Měla jsem přestat už tehdy, když mi to řekl. Neměla jsem pokračovat a nutit ho do setkání.

Jo, sakra, vždyť já vlastně nejsem jeho typ. Nevzrušovala jsem ho právě proto, že nejsem jeho typ? 

Tak proč chce opakovat to, co se minule nepovedlo? Mám tam jít? Mám se ho víc dotýkat? nebo to radši všechno nechat na něm? Doprčic.

Měli jsme se na to vyprdnout.

***

Objala ho. Těšil se na to tak dlouho. Už to bylo dávno, co se jejich těla tak intimně dotýkala. Zavřel oči a hluboce si oddechl. Okamžitě ucítil ten příjemný tlak.

Vytáhl z kapsy šátek.

Její pohled říkal: nee. Bála se, věděl to, ale chtěl ji ukázat, že je na něj spoleh. Chtěl být tím, kdo ji ještě nikdy nezklamal.

Zavrtěla hlavou. Sakra. Srdce jí bušilo, takhle přece ne. Vždyť si to řekli, že tohle si nechají až na... musela se zasmát, na kdy? Vždyť takových příležitostí už moc nebude. Natiskl se k ní, ucítila jeho vzrušení.

Nezkazí to přece! Nahmatala jeho ruce a zvedla si šátek k očím. Zhluboka se nadechla a zavázala si oči. 

"Pomalu na mě, ju?!" poprosila.

"Budu opatrný." 

Po krátkých polibcích se odhodlala. Vzala jeho ruce a vedla je pod oblečením. Žádostivě jim razila cestu, aby stiskly to, co miloval.

Rozhodla to! Dnes ho chtěla vést ona. Tohle nečekal, nechala ho postupně nahmatat všechno. Oboje ruce se dotýkaly stejných míst. Ani jeden z jejich mozků neřešil, jestli nemůže jeden z nich opět zklamat. Rty se neodtrhly, ruce v horkém místě vlhly, dýchání se prohlubovalo.

Byl na její odhodlání pyšný. Neřešil, proč právě on směl... Že mu dovolila získat to, po čem ostatní muži toužili. Byla nestydatá a on roztoužený, milovali se bez nejistoty, jen s hlubokou touhou dojít do kouzelného finále. Představy ani jednoho z nich se ani zdaleka nemohli přiblížit živému spojení, kterému konečně po tak dlouhém čase směli propadnout.

Věděli, že něco podobného se už nemusí nikdy opakovat...