Zodpovědnost společnosti za zdraví jedinců

Společnost nemůže nikoho nutit, aby chtěl být zdraví. Chce-li si jedinec své zdraví podkopávat (třeba kouřením nebo jinou drogou, která je běžně dostupná a tělo si na ni navykne natolik, že ji vyhledává a nechce bez ní být) 

 

nedá  se s tím nic. Anebo dá? K protikuřáckému zákonu se dá přidal další: zodpovědnost za své zdraví do té míry, že pokud jsem kuřák a baví mě si podkopávat zdraví, mám na to právo: mám právo si o sobě rozhodovat, zda budu kouřit či ne…ale zodpovědnost za mě (vyberu-li si kouření) přece nemůže nést společnost: a tak ne společnost, ale já ze své kapsy si budu platit lékařskou pomoc, budu-li si chtít vyléčit astma nebo rakovinu plic. Že tato míra zodpovědnosti jedince za jeho zdraví je nevídanou drzostí? Že nemůžeme po nikom chtít, aby přebíral zodpovědnost za svá rozhodnutí a na sobě pocítil dopad toho, jak se rozhodoval a co činil? Skutečně je to tolik nemožné? Anebo zákon o zákazu kouření v restauracích stojí na počátku změn, které konečně hýbou – a nejenom jedinci, ale celou společností – od netečnosti k věcem hlubším, které jedna po druhé (ve smyslu přebírání zodpovědnosti za svůj život do svých rukou) budou (mohou) následovat?    

Autor: Bohumila Truhlářová | pátek 9.12.2016 22:43 | karma článku: 15,50 | přečteno: 662x