Informace přinášejí úlevu. S každým bodem Vesmírného zákona (viz kniha Vesmírné zákony v praxi) nám může dojít, že jsme na tom všichni stejně: na Zemi procházíme totožnou učební látku, každý z pozice, kde se právě narodil.
Do Čech se prý inkarnovalo mnoho lidí, kteří žili v době Ježíše Krista. A nejen to, jsou tu mezi námi nejrůznější osobnosti, sami jimi můžete být! Žádný člověk zprvu netuší, co v minulosti žil. Nejdříve ani nevíme, že minulé životy existovaly. Jen je nám divné, proč máme rádi určité národy, počasí, jídlo, oblečení, zvyky. A k něčemu naopak pociťujeme odpor: jeví se to pro nás nepřípustné, bolí nás to, trápíme se tím. To všechno jsou odlesky zkušeností z minulých životů, které na úrovni rozumu naplno nechápeme, ale odlesky pocitů z nich nám zprostředkovává naše duše. Lidi v Evropě nikdo neučil, že minulé životy existují. Církev na jednom ze svých koncilů minulé životy jako nežádoucí vyškrtla z Bible a tak dlouho mlžila, až povědomí o minulých životech vzalo za své. Narodíme se a všichni nám signalizují, že existuje jen tento život a nic po něm není. Lidé si však sami dostudovávají nejrůznější poznatky a docházejí k závěrům, že to co se dosud naučili, pravda úplná nebude. Čím víc jsme k sobě upřímní, tím širší záběr máme. Před někým se dokonce začnou otevírat jeho minulé životy. Není to neobvyklé ani nenormální, naopak. Kdo se k této zkušenosti dopracovat, předkládá si další díl učební látky. Vypovídá o sobě, že má na víc, nežli před lety. Že postoupil blíž k zodpovědnosti. Pro každého z minulosti něco vyplývá a kdo už ji zná, ten má za úkol se s ní vyrovnat. Někdo to dokáže sám, dochází mu, že s matkou, dcerou, vnučkou, dědečkem, nepříjemným sousedem, učitelem, s kamarády, politiky, agresory se nevidí poprvé. Lépe chápe, proč se mají či naopak nemají rádi, co dnešku předcházelo, proč je to teď takové, jaké to je. Všechny to svorně vede k další práci na sobě: k odpouštění druhým i sobě, k odžívání minulé karmy. Někdo je svou minulostí šokován. Dozví se např., že byl Záviš z Falknštejna, Johanka z Arku, královna Kunhuta… zloděj, vrah, podvodník, závistivec… nikdo není jednostranně kladný, každý si vedle pěkných věcí neseme i ty dost ošklivé. Povaha i úkoly pro tento život se nám skládají jako puzzle a musíme to unést. Např. jedna paní si plnila byt starožitnostmi v domnění, že žil na zámku jako vrchnost až zjistila, že na zámku sice žila, ale jako závistivá služkou a teď hromadí to, co tenkrát bohatým nepřála. Jiný člověk zjistil, že ve středověké bitvě mečem probodl nepřátelského vojáka a ten je teď jeho dítětem. Někdy se i stane, že víc lidí tvrdí, že byli jednou historickou postavou – např. Karlem IV. (Jediný, kdo ze současníků jim mohl být, je náš bývalý president Václav Havel. I v tom si s ním je podobný, že nadčasovost, kterou žije a šíří, je tak výjimečná, že ji současníci vůbec neumějí pochopit natož ocenit). Ať už se my lidé o sobě dozvíme cokoliv, je to pro nás zkouška: jak se postavíme k tomu, co probíhá právě teď. A v tom je náš život nádherný, že všechno má smysl – učíme se běh života pochopit, uklidňovat se, nedrásat si nervy z ničeho co je ani z toho, co bylo. Máme za úkol být tu co platní. A tak ani při pohledu na trýznitele Krista není dobré házet flintu do žita, lámat nad agresory hůl. Jen jim neskočit na jejich povídačky a být soudný. Informace nám neslouží k tomu, abychom se nad kýmkoliv vyvyšovali, ale abychom pomohli dobru provrtat se z té vší špíny napovrch. A abychom i věděli, že vývoj nejde tak rychle dopředu, že by se zlo na pětníku otočilo k dobru. A jestli tenkrát člověk bez uzardění vraždil, má samozřejmě možnost být teď o hodně lepším, proto také žije v tak skvostné době. A sázet na jeho dobro a vše si neověřit, to by bylo velmi krátkozraké.
