Poprvé jsem vysmívání se těmto slovům zaznamenala - před lety - od nástupce Václava Havla. A pokračuje to i dnes, z úst těch, kteří zlehčují vraždění lidí.
Kdo vidí širší životní souvislosti, rozumí slovům: láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Ví, že a) není možné, aby ke zlepšení povah (projevů) nás jednotlivých lidí nedošlo. A ví i za b), že zlepšení povahy (projevů) se nemusí podařit během pár desetiletí, že např. změna z vraha v moudrého a láskyplného člověka může trvat podstatně déle.
Kdo si širší životní souvislosti neuvědomuje, žije v zajetí mylných představ, že slušnost jím dosažená (která má pohodu např. já nejsem terorista, nejsem fanatik, nešel bych vraždit lidi, kteří mají jiné rodinné, duchovní zázemí) musí být hned teď i normou pro ostatní lidi kolem. Toto je problém všech slušnějších lidí, kteří dosud nepoznali kauzalitu (návaznost) dějů, nepochopili svět příčin a následků.
Komu svět příčin a následků dochází, ten je schopný si i v těch nejvypjatějších situacích udržet klid tak velký, že nespadne do nenávisti, pomstychtivosti (vzpomeňme na takovéto lidi, kteří byli oporou ostatním např. v koncentráku). Takový člověk samozřejmě v žádném případě nesouhlasí s názory vrahů, ale svou energii neznehodnotí tím, že by se svou osobní nenávistí, pomstychtivostí na úroveň vrahů ponížil. Má nad nimi mravní nadhled, místo pocitů vzteku a bezmocnosti ví, že existuje smysluplné řešení – které má delší časový horizont nežli pár desetiletí současného života. Nevolí zkratky typu oko za oko, zub za zub (nehlásá např., že příslušníci širokého společenství, z nichž někteří jedinci opakovaně a systematicky vraždí lidi jinak smýšlející, si smrt zaslouží).
Na lidi se umí podívat jako na jedince na jejich cestě vývoje, kdy není náhodou, kam se každý z nás narodil. A že jsme se teď narodili do Čech – a k tomu se někdo z nás umí snížit k tomu, aby přál druhému smrt? Možná jsme – coby společnost – málo chtěli slova „Pravda vítězí“. Vysmívali jsme se jim a popřávali sluchu opaku.
