Proč jde všechno tak pomalu? Proč se věci k lepším nemění rychleji? Dvacet let, po celou dobu, co jsme se setkávali na tzv.Povídáních (www.povidanisjanem.cz) s ing. Janem Konfrštem, bylo toto mým hlavním tématem.
Skutečně jsem se tím trápila. Až padla otázka: Proč čtvrt století po revoluci jsme na tom - třeba v politice - pořád tak bídně? Jan odpověděl: "Ale zlepšení je, v Praze je víc záchodků." Jeho odpověď se mi vůbec nelíbila. Jenže když ji několikrát zopakoval, když tuto větu znovu a znovu vyslovoval, došlo mi, co mi to říká: že jde všechno pomalu, že to jde tak pomalu, že si to nejenom neumíme představit, ale že v tom pomalém vývoji často i rezignujeme, protože ztratíme víru v to, že vůbec něco zlepšit jde. "Neurychlíš nic za druhé, Bohunko, i když se tímto směrem tvoje myšlenky desítky let ubírají. Můžeš udělat jediné: vědět o možnostech svým přičiněním pomáhat věci měnit - BYŤ JSI SKUTEČNĚ JENOM KAPKA OCEÁNU. Ale je-li celý oceán jako lidi v naší společnosti, pak změna celého oceánu se mění tím, jak lidé nepropásnou jedinou možnost podpořit lepší věci - byť nejde o věci přímo dokonalé, ale jsou lepší nežli zbytek... A to už mluvil o volbách: O NUTNOSTI NESEDĚT DOMA A NEČEKAT, ŽE NĚCO NĚJAK BUDE. Ono skutečně nějak bude, ale každá "kapička" má povinnost vybírat: byť z nedokonalostí! Každá kapička nesmí dovolit horším možnostem, aby se v naší společnosti roztahovali! Musí o sobě dát vědě a podpořit lepší věc, byť by byla lepší jen o kousíček, který se vejde za nehet... Tak se tvoří lepší budoucnost: ničím jiným nežli tím, že zlo nenecháme, aby se roztahovalo.
