Rozbolelo mě několik kloubů u prstů na ruce, a nic nepomáhalo. Když jsem se dotrápila k poznání, že si s tím sama neporadím, dostala jsem se k lékařce, která mi diagnostikovala revma.
A do kloubů, do těch malinkých nateklých kloubečků se jí podařilo mi píchnout injekce s látkou, která mi po měsících trápení přinesla úlevu. Lékařka byla úžasná, moc si jí vážím. Dále mi vysvětlila, že aby se revma nevrátilo, musím v aplikaci chemie do svého těla pokračovat – předepsala mi léky.
A tady jsem do procesu léčení aktivně vstoupila já. Informace, že budu trvale na lécích, jak mi sdělila lékařka, pro mě byla nepřijatelná. Více nežli dvacet let se mi díky zdravému životnímu stylu dařilo být bez léků, tak jsem věděla, že začas odložím i tyto. Lékařka pro můj úmysl, se kterým jsem se netajila, neměla pochopení, v podstatě mě seřvala, že musím brát množství, co ona určila a ne léky pomalu snižovat a pozorovat, jak tělo reaguje.
Tak jsem začala bez ní. Opatrně jsem ubírala a tělo mi dávalo zpětnou vazbu pomocí bolesti. Za pár měsíců se mi podařilo dostat na dávky, které podle tabulek byly určené pro děti do 6 let. Lékařka to zjistila, protože při pohledu do počítače věděla, že musím mít léky dobrané, ale já jsem jí řekla, že jich mám ještě dost, protože mi stačí menší dávky. Křičela na mě, až jdu na psychiatrii, že s bláznem se nebude bavit – a naše kroky se rozešly (pro zajímavost dodávám, že v psychiatrické léčebně skončila záhy ona).
Další ošetřující lékařka věděla, že léků beru méně, takže vše vypadalo o.k. Jenže já jsem ubírala, až jsem zvládla stav bez léků a byl opět problém. Dozvěděla jsem se, že moje nemoc je nevyléčitelná, že není možné se jí zbavit… tak si vedeme každá svou: já se snažím udržet se bez jakýchkoliv léků ve zdraví (a daří se mi to už řádku let), lékařka při prohlídkách jednou za rok zkoumá, jak to, že jsem pořád ještě zdravá.
Lékaři nepraktikují psychosomatiku coby celistvý pohled na člověka, kdy zdravý životní styl (a nejenom zdravé jídlo, ale i pohodové mezilidské vztahy, zodpovědnost za dar života…) je cesty z nemocí do zdraví, což se kresbou dá znázornit jako cesta (z "hlubin", z "temnty") do světla.
Až se ministerstvo zdravotnictví vzpamatuje a lékaře začne oceňovat za zdraví lidí (a nebude platit: čím víc zákroků, tím lékaž dostane víc peněz), rozpadne se na prach i monstrum (mám na mysli farmaceutický průmysl hrající si na bohy a podsouvající nám myšlenku, že bez denního užívání léků nepřežijeme.) Nikdo do nás nebude cpát chemii násilím, ale tato pro nás bude pomocníkem pouze v krizi. A po vyřešení krize přijde fáze doléčení – cesta vedená ne podle tabulek, ale selským rozumem, kdy člověk bude kráčet ke zdraví hlavně svým přičiněním.
