Když jsme se v roce 1977 stěhovali s manželem do malé pohraniční vesnice prachatického okresu, maminka nám říkala: „Kam to jdete? Počkej, až vás poženou, nebudete si ani stačit zabalit pár věcí a budete muset utíkat.“ Mami, co blbneš, tohle už fakt teď nehrozí… „Jen nech bejt, abyste se nedivili, pak už bude pozdě…“
Matce nechyběla zkušenost, žila, když se toto dělo - v roce 1938 jí bylo 12 let. Věděla, co já jsem se dočetla z knihy 100 zajímavostí ze staré Šumavy: Prachatice byly v roce 1938 městem, kde počet Čechů a Němců byl zhruba vyrovnaný. 6.10 bylo rozhodnuto, že budou zabrány Němci. O dva dny později, 8.10. už jednotky wermachtu vjely do slavnostně vyzdobeného města (článek je doplněn dobovou fotografií prachatického náměstí, kde vlají několikametrové prapory z hákovými kříži z vysokých stožárů rozmístěných po náměstí). Většina Čechů musela během dvou dnů od 6. -8. 10. opustit své domovy: Kam se podít, jak přestěhovat majetek, kde získat práci, co bude mým domovem?…Nadšení prachatických Němců neznalo mezí.
V čem se toto liší od agresorů dneška? V ničem. Putin pár dní před vpádem na Krym prohlašoval, že nemá o připojení Krymu k Rusku zájem. (Viz www.povidanisjanem.cz, novinky, článek J.Konfršta Krym a my). Doslova to samé tvrdil Hitler, když zabíral pohraničí – když „své soukmenovce v pohraničí zachraňoval před českou lůzou“.
Rusko má dva způsoby anexe: buď přímou (jak to předvedlo na Krymu – silou, okupací) nebo tím, že předstírá spolupráci (ropa, dovoz, vývoz). Ale s Ruskem nejde spolupracovat – ve všem, co mu není podřízeno, vidí nepřítele.
Vše by nejraději opět spojilo pod křídla „matičky širé Rusy“ – nás nevyjímaje.
/Proč Zeman tolik prosazuje ekonomické propojení s Ruskem a proč ekonomové tolik pláčou nad údajnou nemožností odtrhnout se od agresivních Rusů? Vždyť vývoz do Ruska v r.2013 činil 3,7% (pro srovnání do do EU 73,5%, do Německa 28,6...) /
