Tituly ze slušnosti a moudrosti, z úcty k lidem a z pravdomluvnosti, ze skromnosti a nadhledu, z poctivosti a pokory… jsou součástí čestných titulů? Kterého titulu si Klaus cení nejvíce? Na to novinářům odpovědět nechtěl, prý ho ale vždy překvapí ocenění z exotických koutů. "V tomto smyslu jsem považoval za úplně nejnetušenější věc čestný doktorát v Guatemale. Aby byl člověk prorokem v daleké Guatemale... to je zajímavé, že vás tam někdo objeví," podotkl Václav Klaus. (Úryvek článku Romana Béma r.2014)
Prosté vysvětlení k tomuto tématu podal ing. Jan Konfršt v závěru článku z 8.10.2014 (www.povidanisjanem.cz, novinky). Popsal dvě rozdílné možnosti, jak se stavět k životu, jak reagovat na okolní situace i na lidi. Běžně fungujeme jako pan Klaus: žijeme tím, že přemýšlíme o mentalitě druhých. (Význam slova mentalita podle výkladového slovníku je: duševní založení, stav mysli, způsob myšlení).
Přemýšlet o druhých není mimo mísu, ale mělo by v naší mysli proběhnout v kratším čase, třeba během pár vteřin či minut - nemělo by to být všemu vévodící téma našeho života...
Proč? Protože rozebírání mentality nás nenávratně pohltí a my zablokovaní jako kolovrátek dokola vysvětlujeme, jak je druhý člověk - s odpuštěním - pitomec (jako to dělá V.Klaus směrem k panu Havlovi).
A jsme u řady titulů a desítek čestných doktorátů... Kdo se nehne z uvíznutí v mentalitě druhých, je jako prvňáček, nebo spíš dítě chystající se z mateřské školky konečně do první třídy – a žádné medaile či diplomy to nespraví.
Je titulem nejvyšším pořádný člověk? A čím se k němu pohneme?
Jde o schopnost vidět sebe jako součást dění a znamená to postup úplně jiný. Kritika druhých se změní v pohled na sebe do zrcadla: místo s kritikou ven se obracím dovnitř toho člověka, který se na mě ze zrcadla dívá a z něhož znám spíš jenom jeho hmotnou schránku nežli jeho vnitřek. Co se uvnitř mě ukrývá? Je kritika a zloba skutečně to nejvyšší, co v sobě objevuji? Mohl bych své myšlenky vést směrem jiným a zamyslet se nad tím, zda moje osobní zloba či jiný nepříjemný pocit mi náhodou nehlásí, že bych měl něco vylepšit... – ale ne na druhých, nýbrž na sobě?
Potom kulisy (lidé a situace) z okolního světa přestanou být tím, co mě dráždí, co mi překáží a do čeho narážím, ale stanou (slovy ing. Jana Konfršta) „životně důležitou součást poznávání sebe samého.“
Nastoupit konečně do první třídy znamená alespoň trochu se začít směřovat z napruženosti do klidu, do nadhledu i vnitřního míru…
Což se ale na žádné škole vystudovat nedá, a s žádným titulem nám to do klína nespadne.
