Nejsme vyvrhelové vesmíru – 1.část

Jak ke mně chodí na konzultace lidí z celé české republiky – a často hovoří o tom, co je potkalo a vrtá jim hlavou - nepřímo mě tím informují o různých akcích, které běží republikou. Názory v nich lektory šířené jsou různé až nejrůznější. „My prý jsme vyvrhelové vesmíru, jako se dřív trestanci vysazovali na neobydlený ostrov, tak špatné lidi prý dali na Zemi – a to jsme teď my?, ptal se mne pan muž ve středních letech. Představila jsem si, jak lektorka kurzu při pohledu na složení lidí na Zemi, na všechny ty křiváky a podlé vrahy došla k názoru, že to s námi ani jiné být nemůže. Vždyť stačí si na chvíli pustit zprávy a člověku je z toho na nic, čeho jsme schopni. A vůbec se to nelepší, spíš to vede stále k horším věcem a nikdo nevíme, jak to skončí: škoda, že v politice není vidět lež, kterou skupiny lidí šíří. Kdyby z každé nepravdy vznikla šmouha na košilích a sakách, to bychom měli pobryndaných lidí jako máku! Co boje o moc, o majetek mezi lidmi probíhá! A atomové zbraně? Ty už dneska má kde kdo. Navíc hrozí nedostatek vody, je nás desetkrát víc nežli Země unese, pár lidí drží v rukou celosvětovou ekonomiku, krize nejenom ve hmotě, ale i morální bují, kam se podíváš… A přesto vím, že se lektorka kurzu mílí: nejsme vyvrhelové vesmíru. Co se děje je takové, leč 1) je to naše společné dílo 2) žijeme proto, abychom to zlepšili 3) máme na to to nejenom zvládnout, ale zvládnout to dobře 4) slova jako těžké, nedobré, hrozné… jsou sama o sobě nepravdou, neexistujícím nesmyslem. Zkrátka nejsou. V životě, který není stagnací, ale posunek výš a výš, se soudy nevyskytují. A chceme jít výš? Pak podobným věcem nepropadejme. Veškeré negativní hodnocení pocházejí z ega – a jsou stagnací táhnoucí nás ke dnu. Na Zem jsme se dostali jako ostatní lidé na další planety ve vesmíru: teleportem. Dějiny lidstva jsou mnohem starší, nežli tušíme. Nemá ani cenu chtít si teď hned všechno najednou představit: kde začal lidský život, jak vše probíhalo, co z toho pro nás plyne do životů, které žijeme právě teď (podrobně o tom informuji v 5. knize Léčení příčin nemocí). Informace na sebe nechme působit postupně. Kdo už se s nimi setkal, třeba v některém z minulých životů – anebo sám byl mezi lidmi, kteří Zemi před padesáti tisíci lety teleportem osidlovali, tomu chápání půjde snáz. Vyvrhelové vesmíru tedy nejsme. A kdo jsme?

                 Pan Darvin vše popsal, jakoby lidstvo vzniklo na Zemi. Víc nemohl zvládnout, protože víc nevěděl. Technicky, po přírodovědecké stránce, popsal člověka jako článek živočišného řetězce dost věrohodně: tak nějak to bylo. Ale dříve. Za věků, kam nikdo z nás nedohlédne. V době, kdy Mléčná dráha i planeta Země, ještě neexistovala. Vesmír však již byl – a stejně jako teď planety vznikaly, žily, a když se jejich čas naplnil, smršťovaly se a zanikly. A to trvá stále. Žádná planeta neexistuje věčně.        Člověk se jednou na jedné z nich vyklubal tím, že začal myslet. Postupně myslelo víc jedinců – tím současnou energii začali přeměňovat jemnou. Takovou, jaká dosud nikde ve vesmíru nebyla. Energie, jak známe, nikam nemizí, neztrácí se. A tak to bylo i s myšlenkami: kdo co vymyslet, to zůstalo. A jemnost myšlenkám umožňovala pronikat vším: ostatními lidmi, horninami, celým vesmírem – začalo produchovňování vesmíru. Lidé mysleli a mysleli a v praxi si ověřovali, co vymyslili. Nevedlo se jim hned na první pokus dobře, občas vymysleli úplnou hloupost a praxe jim ukázala, že tudy to dál nepůjde. A tak názory měnili, zkoušeli, upravovali – čímž vznikl Řád neboli myšlenkový „návod“ jak se vyhnout zmatkům a dojít k věcem dobrým. Řád nebyl povinností, ale možností. A tak je to dosud. Nad vším existuje možnost nejvyšší - svobodná vůle člověka (je to 1. bod vesmírného zákona: „Každý svéprávný dospělý člověk má právo si o sobě rozhodovat.“) Člověk není nikým omezován, má právo se rozhodnout jakkoliv – a to i hodně špatně (čehož bohužel v hojné míře využívají lidé kolem i my sami osobně).         Řád však vznikal tak dlouho, že je v něm počítáno úplně se vším, i s touto možností: že někdo bude uvažovat úplně scestně. A tak je v Řádu pojistka: kdo se nestrefí do dobrého směru vývoje, má šanci to zjistit. Tou šancí je pozitivní dopad energie dobrých myšlenek na tělo člověka (zdraví) a naopak negativní projev ve hmotě (nemoc těla), když člověk upřednostňuje myšlenky černé, plné zla. A v Řádu je zakotvena i smysluplnost lidského žití tím, že kdo moc život dosud nechápe, musí mít šanci se v něm alespoň trochu vyznat. Tzn., že člověk „začátečník“, který žije třeba první, druhý či třetí život a dosáhl například jen 5% moudrosti ze 100 možných, nebude umírat na nemoci hned po každém svém úkroku stranou. To by se moc nepoučil. Naopak člověk chápající smysl života už z 90 a více procent bude svým vývojem ve větší moudrosti a víc musí vážit skutky i slova. Všichni lidé mají stejnou šanci: ta odpovídá jejich právě dosaženému vývoj. Představíme-li si vývoj člověka jako pyramidu – tak kdo je na začátku, dole, má tam širší pole působnosti (víc času) nežli člověk blížící se vrcholu. Lidi nesuďme, na každého jednou dojde: nemoc srovná každého. Nechte lidi s klidem Angličana hledat si jejich pravdu a žijte si pěkně sami za sebe.        Tak jednou žil i První člověk, ten který zplodil první myšlenku. A byl i Prvním, který na vrchol pyramidy došel. Za ním se pak dlouhé věky vyšplhali i ostatní lidé. A čas plynul a vesmír si stárnul. Bylo jasné, že obydlená planeta věčně funkční nebude a bylo třeba to řešit. V blízkosti vrcholu vývojové pyramidy je všechno jinak, a když tam lidé došli – na rozdíl od nás teď na Zemi – věděli, co s tím. Získali schopnost teleportu - je to odhmotnění se (až je z nás jenom myšlenka) a přemístění se vesmírem formou myšlenky třeba až na jinou planetu. A tam se zase zhmotnili do lidské podoby. A nebyli nazí, bez domů a továrem i dalších technických vymožeností. To všechno jde přemísťovat teleportem taky. A tak když lidé věděli, že jejich planeta třeba za osmdesát tisíc let už nebude sloužit, rozletěli se – radši už takto v předstihu - pomocí teleportu do vesmíru. Hledat další vhodnou planetu – s rostlinami, půdou, vodou, živočichy – aby tam mohli přesídlit a dále žít. Začala kolonizace vesmíru. Tak jsme se dostali na Zem i my.