Mamince bylo 12 let, když začala válka a donutili ji ve škole německy zpívat Německo, Německo nade všecko, nade všecko na celé zeměkouli… Pár let uběhlo a zase je k zamyšlení: čemu se podřídíme, co si necháme líbit - a naopak
čemu se postavíme na odpor? A jak svůj odpor vyjádříme, abychom nesklouzli k agresivitě?
Za sebe nechci být agresivní, chci chápat lidi, kteří se podřizují ze strachu nařízením (i paní za mnou v letadle, která mi klepala na rameno a napomínala mě, abych si vzala roušku…). Respektuji jejich postoj, ale neustupuji od svých rozhodnutí nebát se a svým příkladem ukazuji, že strach není na místě a že je třeba si vytyčovat své hranice. Jasně sdělovat, co si ke mně druzí mohou dovolit.
O tom, jak dopadne ten, kdo neukazuje, co si k němu ostatní smí anebo nesmí dovolit, je tento příběh A. Demella:
Had uštkl tolik lidí z vesnice, že málokdo se odvážil na pole. Mistrova svatost byla tak velká, že hada zkrotil a přesvědčil ho, aby se cvičil v kázni a neužíval násilí.
Zanedlouho vesničané zjistili, že se had stal neškodným. Začali po něm házet kamení a tahat ho za ocas.
Škaredě potlučený had se v noci připlazil do Mistrova domu, aby si postěžoval. Mistr pravil: „Příteli, přestal jsi lidi děsit – to je zlé!“
„Vždyť to ty jsi mě učil, abych se cvičil v kázni a vzdal se násilí!“
„Říkal jsem ti, abys přestal ubližovat – ne abys přestal syčet!“
