Volala mi zoufalá sedmnáctiletá studentka, kterou vyhazují rodiče z bytu. Důvod? Velice prostý. Dívka si našla chlapce a matka jí jednoznačně vysvětlila, že nic takového nepřipustí: Jednou jsem tvoje matka a ty mě budeš poslouchat. Neexistuje, abys v sedmnácti s někým chodila. A otec? Ten drží s matkou… Je nějaká norma na chování lidí, aby spolu vyšli bez tlaků, bojů, zastrašování? Musíme se podřizovat jeden druhému? Nesmíme si žít svůj život podle svého? Na kurzu seděl mladý hoch a vypozoroval jsem, že když jsem hovořila o toleranci mezi lidmi, o svobodné vůli každého dospělého svéprávného jedince, díval se nepřítomně ke stropu – jako by byl mimo. Vůbec mě nevnímal. Jinak byl pozorný, ale jak šlo o možnost svobodně se rozhodnout, jako by v místnosti nebyl. Při osobní konzultaci mi jeho dívka sdělila, že jí chlapec v žádném případě nedovoluje, aby měla vlastní názor. Jednou si s ním začala – a jemu to vyhovuje – tak s ním musí zůstat až do smrti.
Ale jeho netolerance, kdy ji nutí, aby se mu absolutně ve všem podřídila, je do nebe volající. Nesmí vůbec nic, on jí diktuje, co bude jíst, jak se oblékat, s kým se smí a s kým nesmí bavit. Je žárlivý, hlídá ji na každém kroku. Stala se jeho otrokyní. Rozešla by se s ním už dávno, kdyby to šlo. Jenže neví, jak to udělat. Chlapec vyhrožuje, že kdyby se s ním chtěla rozejít, spáchá sebevraždu. A k sebevraždě nemá daleko… Spáchal ji totiž i jeho otec – a to v jeho přítomnosti. Chlapcova matka dívku prosí, aby se s ním nerozcházela, že on je schopný se skutečně zabít. Proto se chlapec při mých slovech o toleranci choval tak zvláštně! Byla pro něho natolik nepřijatelná, že svou mysl „vypínal“, aby nemusel nic - o možnosti svobodně se rozhodnout - slyšet! Je nějaká norma chování, aby spolu lidé vyšli bez tlaků, bojů, zastrašování a násilí? Musíme se nechat druhým člověkem týrat? A co když jde o vydírání? Smíme či nesmíme si žít život podle svého?Případů, kdy manžel týrá manželku – bije ji třeba i před dětmi, uráží ji sprostými slovy, vyhrožuje zabitím apod., známe spoustu. Ale existují i případy opačné, kdy manžel chodí do práce s podlitinami v obličeji od ataků své ženy, žena ho ve spánku polévá vařící vodou, kope do něho… Nevěřili byste, kolik násilností mi lidé líčili. Je nějaká norma chování, aby spolu lidé vyšli bez tlaků, bojů, zastrašování a násilí? Existuje láska mezi lidmi, která je moudrá a laskavá, hřeje u srdce a povznáší oba až do nebeských výšin? Či jde jen o blábol spisovatelů červených knihoven a naivních básníků, kteří nám informacemi o lásce, kterou stejně nikdo ani neviděl ani nežije (maximálně tak na chvíli v zamilovanosti) vymývají mozek? JE TO PROSTŠÍ, NEŽ SE NA PRVNÍ POHLED ZDÁ…Žijeme v geniálním světě, kdy se nic neděje náhodou. Mezi lidmi se slovo náhoda vůbec nevyskytuje, ač je často používáme ve spojení se situacemi, jejichž jádro neznáme. Náhodou mám takové rodiče a vůbec tomu nerozumím. Proč se tak chovají? Jak mohou být takoví?... Náhodou mi přišel do cesty právě takovýto chlapec. Vždyť já jsem zpočátku ani nevěděla, že jeho otec spáchal sebevraždu – a pak už bylo na všechno pozdě, nemohla jsem se od něho odpoutat, i když jsem chtěla… Já mám takovou smůlu, náhodou jsem si vybrala tak agresivního partnera (tak zlou manželku)…Pozor, nic z těchto příběhů se neděje náhodně.Počátkem, příčinou, impulzem k tomu, aby vůbec tyto situace nastaly, jsme my sami! Blíží-li se někdo k nám, je to vždycky proto, aby nám pomohl naplnit účel naší existence! Nerozumíte předešlé větě? Tak ji vysvětlím podrobněji: jakákoliv situace mezi lidmi, jíž jsme součástí, je naším dílem, my jsme si o ni „vesmíru“ řekli, vlastnoručně jsme si ji stvořili. Stále ještě nevíte, o čem je řeč? Tak to řeknu ještě jednodušeji: vedle hmotného těla, které je běžně vidět, máme kolem sebe jemnější hmotu – energii našich myšlenek. Představit si to můžete třeba tak, že jaká myšlenka se nám líbí, věříme jí, baví nás, vzrušuje, je pro nás poutavá, taková se přiblíží k našemu hmotnému tělu. A když je to myšlenka dobrá, moudrá, smysluplná, tak si ji k sobě nejenom přitáhneme, aby se stala naší součástí, ale ona nám v tom nejlepším slova smyslu „poslouží“. Jak? Zlepšíme si s ní svoji povahu. Jsme řádnější lidé o ten či onen správný názor. Myšlenka, kterou si zvolíme - a je dobrá – ta zůstane trvale jako naše „bohatství“ v blízkosti našeho těla.Ale znáte to: ne vždy myslíme řádně. Nikde totiž neexistuje jasná norma, která určí, jak se máme chovat. Sedmnáctiletá dívka, její rodiče, chlapec vyhrožující sebevraždou, jeho děvče, otec, který spáchal sebevraždu, agresivní manžel, zlá žena… ti všichni uvažují podle svého. A nikdo jim nevysvětlí, že by to šlo řešit i jinak – víc smysluplně. A v tom je náš život úžasný! Vymyslet a zrealizovat si svou cestu životem, to musíme každý sám za sebe. To je ona škola života, kdy hledáme smysl svého bytí – a o tom píši ve svých knihách.
