Mrazí mě z toho, jak zločinci minulí a dnešní jsou jako přes kopírák. Dohadovat se, jestli je horší zločinecká banda uvnitř nebo vně našich hranic, toho se neúčastním. Naše planeta není jediná, kde se něco dělo a děje.
Od roku 1993 vím o tzv. Vesmírných zákonitostech, zapsala jsem je v knihách, je to část mého úkolu. Je to teorie nám pozemšťanům seslaná coby pomoc. Je to pomoc - nápověda jak budovat pohodový život v rodinách i mimo ně, mezi jednotlivci i mezi národy, jak nestrašit, nevyhrožovat, nelhat, nebojovat - jak nabídnout ruce ke spolupráci těm, kteří stojí o hledání společné cesty dál, cesty, která je pro všechny zúčastněné smysluplná. To je i cesta, jak se sjednotit.
Co se teď děje, je následek. A má to příčinu, třeba v tom, že Václav Havel v Americe svým projevem ukazoval, co je třeba. Říkal – a všichni mu tam bouřlivě tleskali - : „…nejvíc nám pomůžeme, když pomůžete Sovětskému svazu“.
Nějaký chytrolín neboli zločinec měl však jiný názor: zachovat nepřátelství mezi lidmi. A měl větší sílu nežli ti, co věděli, že po 89. byla nesmírná šance nepřátelství škrtnout z repertoáru lidstva a jít ´nadčasově´: mírovou cestou.
Teď prožíváme následek toho, že jsme v 89. a v letech následujících nepracovali dost, abychom přátelství mezi lidmi podpořili v takovém rozsahu, aby zločinci byli donuceni: přestat zbrojit, aby nelhali, nestrašili, aby lidstvu neubližovali.
