Když začnu vyprávět o minulých životech, vždycky to vzbudí zájem. Toužíme se dozvědět, co jsme žili v minulosti a s kým, jací jsme byli. A jestli něco z toho, co dávno minulo, můžeme spatřit i teď: sami na sobě uvidět důkaz toho, že na Zemi nejsme poprvé… a tím pádem pravděpodobně ani ne naposledy. Karma – posloupnost životů, v nichž jsme se něčemu přišli naučit, mnohé nám nešlo, ale je i hodně věcí, které jsme skvěle zvládli - nás baví.
Ke mně se nápovědy o minulých životech začaly dostávat skrze knížky. Jack London v knize Tulák po hvězdách vypravuje, jak při mučení, když ho stáhli do svěrací kazajky, ztrácel vědomí – a nořil se do minulých životů. Zvláště příběh, kdy ho zastřelili jako malé dítě indiáni, když na povozech s rodiči projížděli jejich územím, se mě hluboce dotkl. Jako bych něco podobného už v minulosti zažila i já. Hltala jsem slovo za slovem a docházelo mi, že by na tom všem mohlo něco být. Pak přišla Moodyho kniha Život před životem. A do mé studnice poznání se přidala další kapka. Vše vyvrcholilo na kurz Zlaté mysli, kde jsme se mimo jiného učili i zklidnit: zavřít oči, zhluboka dýchat, poslouchat informace přicházející ze srdce. Lektorka pustila tichou hudbu, vyprávěla nám třeba o odpuštění a chvíli jsme měli pro sebe – v takto tichém stavu jsme se napojovali na své nitro. A právě od lektorky jsem se dozvěděla o minulých životech a zprvu mě to překvapilo jako každého, kdo žije v této destinaci. Protože informace, které nám předávali rodiče, učitelé i církevní hodnostáři byli jiné: o minulých životech se nikde nemluvilo. Církev z bible zmínky o karmě, o světě příčin a následků, o následnosti životů na svém sněmu vyškrtala – a vnutila nám názor, že nic takového neexistuje. Ani komunisti s žádným moudřejším pohledem na život nepřišli. Pasovali se na kastu, která poručí větru dešti, pohne vším, čím si usmyslí – chovali se nesmyslně jako každá diktatura.
A teď jsme tady my. Nikdo nás za názory neupaluje ani neposílá na desetiletí do kriminálů, můžeme v podstatě, co chceme. Otevřel se nám celý svět. A genialita našeho žití může vyplouvat na povrch.
Minulými životy to u mě začalo: při jedné z meditací o mezilidských vztazích mě náhle srdce přeneslo jinam. Uviděla jsem desku, kámen zdobený ornamenty. A došlo mi, že je to hrobka. Byla malá, patřila dítěti. Najednou jsem věděla, že tam kdysi pochovali mě! Byl to můj hrob! Ještě víc, nežli toto zjištění, mě překvapilo, že se mě to vůbec nedotklo. Bylo to tak normální zjištění, jako když víte, že večer ulehnete ke spánku do postele a ráno se zase vzbudíte. Vůbec z toho nešel strach. Docházelo mi, že žít opakovaně – a tedy i zemřít – je úplně normální.
Začala jsem přemýšlet o tom, co asi se mnou v minulosti bylo; kde všude jsem mohla žít a jak jsem se asi chovala. Nic konkrétního mě nenapadalo, ale připouštěla jsem, že minulé životy by mohli být normální součástí lidského žití. A aby to nebylo tak jednoduché, přišlo přezkoušení, nakolik to, o čem si přemýšlím, umím začlenit do praxe. Z kurzu Zlaté mysli jsem postupně všechny informace odložila stranou, nepoužívala jsem cílené představy, kterými bych si do života mohla přitáhnout peníze či jiné výhody. Jakékoliv egoistické počínání mi začalo být cizí. Co jsem si však ponechala a vytrvale v tom pokračuji, to je noření se do svého srdce a opakované odpouštění všem kolem i sobě. Začala jsem si uvědomovat sebe jako součást okolního dění, kdy se nemusím bát ani se ničeho domáhat, ale potřebuji si zjemňovat svoje vlastnosti, abych za něco stála a nebyla jen tvrdohlavým tupým otrokem či agresorem. Něco se dařilo, něco méně – a já jsem v práci na sobě stále pokračovala. Dozvěděla jsem se, že je jakési Povídání s panem Konfrštem (ww.povidanisjanem.cz) a začala jsem tam chodit. I on vyprávěl o posloupnosti žití, o současnosti, která má své příčiny v tom, jak jsme se chovali včera, před týdnem, ale třeba i před několika sty lety. Všechno do sebe kouzelně zapadalo. Uvědomovala jsem si, že není čeho se bát, že život má smysl a nic mezi lidmi se neděje náhodně. A smrt, že je vlastně normální součástí lidského žití.
