U mě poznávání životního úkolu začalo to v r.1993, zlomově: úrazem na lyžích. Ze sportovního člověka byla rázem špatně chodící troska, které doporučili kurz Zlaté mysli, aby jen neseděla doma a něco víc se o životě dozvěděla.
Na kurzu jsme se učili nevidět jen vnější svět, ale sáhnout si i do svědomí – a v něm si dělat pořádek. Přestat se zlobit na své rodiče, i na další lidi, neubližovat druhým ani si od nikoho nenechat ubližovat: uvědomovat si, že všechno má svou příčinu. Poprvé jsem slyšela o poslání lidí, o tom, že si mohu vybrat, jestli se na život dívám jako na trest nebo je zrození do Českého národa naopak za odměnu.
Rozuměla jsem informaci, že jestli se člověk narodí do nesvobodné, válečné, chudé oblasti nebo do ČR, kde netrpí hladem a kde se od roku 1945 neválčí – vždycky má jeho život smysl (protože sbírá životní zkušenosti). Logické bylo i to, že pokud člověk nebojuje o holý život, má si toho vážit a vědět, že tu není zbytečně. Že když si zasloužil možnost být ve vlídnějším prostředí nežli uprostřed zuřící války, měl by se chovat tak, aby tu něco dobrého zůstalo i po jeho smrti (ale nejenom majetek, který si stejně do hrobu vzít nedokáže).
Co je tedy konkrétně oním poslání jak pro jednotlivce, tak i pro celý náš národ - mi nedalo spát. Jakási ´utopie´, že by to eventuálně něco mohlo být, ale nevěděla jsem co, dostávala jasnější podobu díky dalším informacím, které jsem se postupně během let dozvídala.
Např. I.Wiesner sděluje v knize ´Národ v lénu bohů´ našemu národu toto : „…váš malý nárůdek v moři nepřátel vždy procházel kritickými údobími svého vývoje a procházel utrpením proto, aby uzrál pro svůj příští vedoucí úkol v kultuře ducha. Již několikrát byl na pokraji záhuby, byl ničen… ale neměl zahynout, protože má své předurčení… Dnešní doba, kterou prožíváte, má sloužit k rozpoznání kladů i záporů světového názoru i vlasteneckých kvalit a současně ke krystalizaci ryzích charakterů ve vašem národě…Civilizace se žene nezadržitelně vpřed a nastane doba, kdy žádná prestiž té či oné strany, ale láska a úcta k člověku budou vládnout a duchovní hodnoty budou zdobit hlavy vašich hodnostářů…“
Osobní úkol, který navazuje na úkoly ostatních lidí, se dozví každý - když si začne dělat pořádek ve svém svědomí. Pak se zapojí do společného národního úkolu – dojde mu, jaká čest je pro něho, že se narodil v Českém národě, pochopí, co I. Wiesner nazval slovy: „příští vedoucí úkol v kultuře ducha…“ že jde o úžasnou událost celosvětového významu.
A že teď národ žije trápeními, která se dotkla každého z nás? Cestou za poznáním životního poslání nám možná i dojde, že naše civilizace není první, kde tyto strasti řeší, že je jiní nejenom řešili, ale i vyřešili. A pokud se zeptáme svého svědomí: Co s tím? Co já konkrétně mám teď dělat? Čím mohu pomoci, aby se situace zlepšila?... nezůstaneme bez pomoci.
(Znám poslání svoje osobní i našeho národa)
