Jak se vyléčíme – i z rakoviny

Lékařce, která u mě hledala pomoc s rakovinou a říkala, že má celý život v pořádku: má pěkné vztahy s manželem, s dětmi, se všemi lidmi kolem, všechno v životě má v pořádku, jen by se potřebovala zbavit té hrozné rakoviny...

...jsem vysvětlila, že nemoc je následek.

A začínat od následku, to sice dělají lékaři příp. i léčitelé, ale já se zabývám příčinami. Začínám od příčiny, což znamená: nepohlížím na nemocného jako na oběť, kterou nemoc z neznámého a nepochopitelného důvodu potkala. Pomáhám překonat pomýlený pohled na člověka, který se učíme od dětství a který máme hluboce zarytý pod kůž: že nemoc se týká jen našeho viditelného těla a my osobně s ní nemáme co do činění, že se vyskytla náhodou, že jde o něco hrozného, co k nám nepatří.

Pohled úplně jiný vede k vyléčení: pohled na sebe jako na přemýšlivého člověka, který své myšlenky sice nevidí, ale nemyslí si, že jeho nápady, názory, postoje, závěry na něho nemají dopad.

Člověka, který začne vnímat, že není dokonalý (ani ve směru k druhým lidem, ani sám k sobě) a připouští si, že své názory by mohl v něčem poopravit, že si stoprocentně nepohlídal, aby během života nikdy nikomu neublížil a aby nenechal ubližovat sobě.

Začne vnímat, v jakém názorovém kolotoči jede od dětství, co považuje za běžné a normální a že nemoc mu sděluje: o svých názorech můžeš být přesvědčen, že jsou o.k., ale tvůj rozum se umí i kardinálně mýlit. A na tvá pomýlení  - tě skrze pocity - celou dobu upozorňovala pravda v tobě: tvá duše. Skrze všechny nepříjemné pocity (pochybnosti, strach…) a následné negativní prožitky (vztek, vinu, bezmocnost, agresivitu…) signalizovala pravda v tobě, že si hlavou můžeš myslet, co chceš, že na to máš právo. Ale za své myšlenky (a z nich vycházejíc slova a činy) se zodpovídáš… Komu? Sám sobě. Nevylepšíš-li své pomýlení a bude ti stačit, že si myslíš, že máš pravdu a budeš pořád stejný a nebudeš si v sobě otevírat jemnější (láskyplnější a moudřejší) postoje, svými dosavadními (ne moc světlými) myšlenkami si zatemníš své tělo tak, že mu bude chybět životadárná energie. A že onemocníš, to už ani není třeba dodávat...

Nemoc  je zpráva duše pro nás osobně. Říká nám, že s naším uvažováním není spokojená – a to nejenom den, dva dny či pár měsíců, ale mnohdy naše pomýlení trvá spoustu let, táhne se už od dětství.

A kdo se uzdraví? Ten, kdo je ochoten přebírat zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Na nemoc se nezlobí ani se jí nebojí, protože ví, že když si nemoc vytvořil, je v jeho moci nastoupit proces opačný a zařídit si na svém těle zdraví.