Mamince jsem jako dítě nevěřila, když mi říkala, jak se před jejíma očima za jasného dne na poli zvedla otep slámy a točila se a vzlétla nahoru. Že to byl tenkrát nějaký vír vzduchu nad polem – či co.
Pak přišly záběry z Ameriky o působení přírodních živlů, kdy létaly vzduchem celé domy. Pořád to bylo jaksi vzdálené – až to máme přímo doma, za humny, u našich spoluobčanů.
Jakou hrůzu prožívají ti, kterým během pár minut zmizela střecha nad hlavou a živel zabil mnohým i jejich nejbližší, si my, kteří jsme zůstali ušetření, ani neumíme představit. Zdvihla se vlna solidarity, snažíme se alespoň takto podpořit trpící, pomáhat jak to jde.
A psychická pomoc a podpora? S tou by bylo třeba začít u lidí už v nejútlejším věku – učit děti ve školách co je jejich vlastnictvím, na co mají nárok. Aby věděly, že vlastnit dům, auto, zahradu, zvířata, mít kolem sebe své nejbližší, je - pro toho, kdo toto všechno má – dar. Dar, kterého se mu v životě dostalo. Dar, který mu nespadl do klína odněkud z nebe sám od sebe, že se k němu vlastníma rukama dopracoval, že musel vynaložit spoustu práce, aby např. postavil dům, opečovával zvířata, pole, zahradu, aby žil tak pěkné vztahy, že si našel životního partnera, vychovával s ním děti.
Že všechny tyto jednotlivosti jsou nesmírnou životní hodnotou, na kterou každý, kdo tuto hodnotu vlastní, má právo být hrdý, vážit si toho, co dokázal. A tyto očima viditelné hodnoty jsou dary života, ze kterých se těšíme, baví nás, přinášejí nám pohodu…
Ale už i děti by měly vědět, že ke všemu tomuto je třeba se naučit přistupovat jako k daru – hluboce si ho vážit, ale nebýt na ničem z vnějšího světa závislý. Protože byť se cítíme být těchto věcí vlastníci, na nic z toho nemáme automatický nárok. Dar nám může být životem kdykoliv odejmut – např. autohavárií můžeme přijít o své blízké, přírodním živel se může postarat o zničení toho ostatního.
Už děti by měly vědět, co vlastní opravdu, co je skutečně jejich - o co je nikdo a nic nemůže připravit. Měly by vědět, kde to, co jim nezcizitelně a nezničitelně patří, je - a co to pro ně znamená. Že díky tomu mají možnost i v té zdánlivě absolutně šílené situaci najít řešení a co je potká, zvládnout. Že vedle viditelného světa oplývá každý svou vnitřní silou ukrytou uvnitř sebe, svou schopností přijmout cokoliv se děje, schopností vymyslet řešení – a jít dál.
Slovy ing. Jana Konfršta: ´Nevím, co mě zítra potká, ale dohodl jsem se se sebou: ať je to cokoliv, tak to zvládnu´… ´Nikoho nepotkává to, co by bylo nad jeho síly, byť se to tak zprvu třeba i tváří´… ´A proč jsme na Zemi? Pro zkušenost své duše…´
Ne vnější svět, třebaže na něm býváme hodně závislí, ale naše nitro nám nikdo a nic nevezme.
