Jak rozpoznáme, že je to skutečně pravý partner 4.díl - závěr

„Bohunko, toho pravého jsi minula“, řekl mi krátce po rozvodu pan Jan (Jan Konfršt, www.povidanisjanem.cz). „Potkali jste se, a jak máš ve zvyku: dívala ses na zem. Oko je do duše okno – a ty jsi oči nezdvihla. Nedošlo k propojení. A tak jste se minuli…“ „A co když ho minu zase?  Jak ho vůbec poznám?“, vypadlo ze mne. „Toho pravého poznáš úplně bezpečně, toho určitě nemineš… toho minout není možné“, dodal Jan tiše a ve tváři měl zvláštní úsměv. Kolikrát jsem si -od tohoto rozhovoru - myslela, že jsem potkala toho pravého, nežli to skutečně pravý byl? Nejednou… V podstatě při každém setkání s potenciálním partnerem jsem si dělala naději, že to bude to pravé. Nešla jsem do vztahu, když jsem si nemyslela, že je to ono. A stále jsme se k ničemu nemohli dopracovat: po pár měsících přišlo zjištění, že to jako pravé jenom vypadalo. Růžové brýle zamilovanosti spadly, nezbylo nic, na čem by šlo vztah budovat. Zdání pěkného vztahu se rozplynulo jako pára nad hrncem – k pořádnému partnerství jsme se nedopracovali. Proč se u nás ve vztazích opakují nepříjemné prožitky, když se o setkání s tím pravým tolik snažíme? Jde o laťku. O výši laťky. Určitě jste slyšeli o vizualizaci – o vysílání svých přání a jejich zhmotňování. Podle této metody si máme vysnít, přímo v barvách představit našeho partnera a soužití s ním. A nemá se držet při zemi, nýbrž si představovat to nejkrásnější, co si přejeme. A pořád na to myslet, až se toho v praxi dočkáme.   Na konzultaci přišla paní Eva, která tuto techniku několik let praktikovala. Jenže když někoho potkala a myslila si, že je to konečně on, ten vysněný, nejlepší a pravý, vztah záhy v hádkách skončil. K tomu navštěvovala nejrůznější akce – rodinné konstelace, holotropní dýchání, regrese do minulých životů… a pořád nic. Zlobila se, jak je možné, že toho pravého ještě nepotkala. „Když už jsem proto udělala všechno a i tu vizualizaci poctivě provádím několik let, tak proč toho pravého partnera pořád nemám?“, ptala se pohněvaně. Jemné předivo našich myšlenek vytváří sítě, po nichž se pohybujeme Technika vizualizace i další metody nás nabádají k rozpoznání síly našich myšlenek, opírají se o fakt, že myšlenka je tvůrčí. Potud je to všechno v pořádku.  Každá naše myšlenka je jemné předivo, které před sebe rozprostíráme. Z nitek myšlenek se splétají cestičky. Po ničem jiném se nepohybujeme nežli právě po cestičkách ze svých myšlenek. Jdeme po nich a dojdeme jenom k tomu, co si chvíli (např. hodinu nebo den, týden či delší dobu před tím) v myšlenkách vytváříme. Co vymyslíme, jaké závěry si stanovíme, jaké názory preferujeme, jaké postoje si vezmeme za své, co je nám vlastní, čemu věříme a co ve svých myšlenkách upřednostňujeme – to je to, co potom následně v praxi (ve slovech a činech) žijeme: po své osobní myšlenkové síti jsme si právě k tomuto došli.  

„Bohunko, toho pravého jsi minula“, řekl mi krátce po rozvodu pan Jan (Jan Konfršt, 

Ale jak je to potom s paní Evou?

Na ni tyto zákonitosti neplatí? Ona nemá své myšlenky tvůrčí? Nedošla si k tomu, co vymyslela? Ale došla! Je na tom úplně stejně jako my všichni ostatní: je tvůrčí bytostí sklízející plody svých myšlenek, slov a činů. Zlobí se, že nemá, co jí (jak říká) náleží, na co má (podle svých představní) právo a nárok? Domnívá se, že udělal dost a přišla zkrátka? Domáhá se lepší „odměny“? 

Jsme poutníci na nekonečné cestě…

Pochopíme-li, že v tomto životě nejsme hotoví, neboli: nerozumíme všemu absolutně dobře, je na místě do našich úvah přidat trochu pokory. Nemám, po čem toužím? Ale to není nikterak výjimečná situace, s tím se setkáváme všichni opakovaně, téměř na každém kroku. Domůžu se toho, co chci, když se budu zlobit? Podařilo se mi už někdy na „Bohu“ něco vymoci násilím? Anebo to spíš vypadá tak, že si „Bůh“ (Život, Vesmír a jeho pravidla) ode mne nenechají diktovat, co bych měla dostat a co ne? Není to náhodou tak, že mám hledat cesty, které míří k dobrým věcem?  Že já sama se mám snažit jít tak, abych se k tomu, po čem toužím, blížila a posléze si k tomu i došla? 

Klepejme a bude nám otevřeno

Nemám pravého partnera? Už dlouho ho hledám a pořád nic? Už jsem vyzkoušela kde co, a potkat se mi ho nepodařilo? Ještě existuje jedna možnost, kde ho hledat… Mohu se „přiklonit k sobě“: obrátit se směrem do svého srdce, tím směrem se napřít, zde si o radu poprosit. A nežli to udělám, nežli se zeptám: „Prosím, kudy dál, abych pravého partnera potkala?“ bude dobré dosavadní věci přijmout jako svoje dílo a poděkovat za ně. Děkování a upřímné prosby bez domáhání se, jsou klepáním na nebeskou bránu, která na toto pozitivně reaguje a žádného poutníka nenechá bez pomoci…

Potom, když se ničeho nedomáháme – snažíme se na vesmírnou moudrost naladit, ji pochopit a s ní splynout, přichází to pravé

Před vámi stojí člověk a vás zaplaví klid a bezpečí jaké pociťuje malé dítě u maminky v náručí. Něco se děje – a vy zprvu nevíte co. Není to jako při běžném zamilování se, kdy zatoužíte být s druhým člověkem a vše jde stranou, protože vám čert nasazuje růžové brýle a vy jste jako smyslů zbavení. Tady se děje Něco víc. Jakási síla dodává tomuto okamžiku pravost, vážnost, důstojnost. Najednou Víte s velkým V, že tohle je důvod, proč jste žili. A aby vám to došlo do všech detailů, objevují se k tomu i informace z minulých životů: úryvky, v nichž se dozvídáte, že současný život nestojí vytržený z kontextu, že jste spolu žili už kdysi (a ne jednou) a teď na děje minulé navazujete. Dochází vám, že na snahu prosadit dobré věci v minulosti se napojil život současný.  Jako by se navázala niť vyslaná z vašich duší a propojila se s věčností.

Při setkání s pravým partnerem jde skutečně „o laťku“. Ale ne o laťku partnera, kdy se např. vizualizací domáháme, aby byl fakt úžasný. Na mysli musíme mít „svou laťku“  – laťku své vyspělosti, poctivosti, pokory i pracovitosti, odvahy, vytrvalosti … těmto projevům musíme jít vstříc. (Ne k nim dojít! Nežli k nim dojdeme a v plné šíři si je vezmeme za své, nežli dosáhneme dokonalosti, to nám může trvat třeba ještě dvacet životů!)

Směrem k nim však musíme vědomě jít.Někde v tomto procesu našlapování cestou pravou padne i Boží: „ Ano, už se můžete poznat, už to jde: Jste vybráni.“ A k setkání s tím pravým dojde. 

Bohumila, www.cestastesti.cz