- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
„Bohunko, toho pravého jsi minula“, řekl mi krátce po rozvodu pan Jan (Jan Konfršt,
Ale jak je to potom s paní Evou?
Na ni tyto zákonitosti neplatí? Ona nemá své myšlenky tvůrčí? Nedošla si k tomu, co vymyslela? Ale došla! Je na tom úplně stejně jako my všichni ostatní: je tvůrčí bytostí sklízející plody svých myšlenek, slov a činů. Zlobí se, že nemá, co jí (jak říká) náleží, na co má (podle svých představní) právo a nárok? Domnívá se, že udělal dost a přišla zkrátka? Domáhá se lepší „odměny“?
Jsme poutníci na nekonečné cestě…
Pochopíme-li, že v tomto životě nejsme hotoví, neboli: nerozumíme všemu absolutně dobře, je na místě do našich úvah přidat trochu pokory. Nemám, po čem toužím? Ale to není nikterak výjimečná situace, s tím se setkáváme všichni opakovaně, téměř na každém kroku. Domůžu se toho, co chci, když se budu zlobit? Podařilo se mi už někdy na „Bohu“ něco vymoci násilím? Anebo to spíš vypadá tak, že si „Bůh“ (Život, Vesmír a jeho pravidla) ode mne nenechají diktovat, co bych měla dostat a co ne? Není to náhodou tak, že mám hledat cesty, které míří k dobrým věcem? Že já sama se mám snažit jít tak, abych se k tomu, po čem toužím, blížila a posléze si k tomu i došla?
Klepejme a bude nám otevřeno
Nemám pravého partnera? Už dlouho ho hledám a pořád nic? Už jsem vyzkoušela kde co, a potkat se mi ho nepodařilo? Ještě existuje jedna možnost, kde ho hledat… Mohu se „přiklonit k sobě“: obrátit se směrem do svého srdce, tím směrem se napřít, zde si o radu poprosit. A nežli to udělám, nežli se zeptám: „Prosím, kudy dál, abych pravého partnera potkala?“ bude dobré dosavadní věci přijmout jako svoje dílo a poděkovat za ně. Děkování a upřímné prosby bez domáhání se, jsou klepáním na nebeskou bránu, která na toto pozitivně reaguje a žádného poutníka nenechá bez pomoci…
Potom, když se ničeho nedomáháme – snažíme se na vesmírnou moudrost naladit, ji pochopit a s ní splynout, přichází to pravé
Před vámi stojí člověk a vás zaplaví klid a bezpečí jaké pociťuje malé dítě u maminky v náručí. Něco se děje – a vy zprvu nevíte co. Není to jako při běžném zamilování se, kdy zatoužíte být s druhým člověkem a vše jde stranou, protože vám čert nasazuje růžové brýle a vy jste jako smyslů zbavení. Tady se děje Něco víc. Jakási síla dodává tomuto okamžiku pravost, vážnost, důstojnost. Najednou Víte s velkým V, že tohle je důvod, proč jste žili. A aby vám to došlo do všech detailů, objevují se k tomu i informace z minulých životů: úryvky, v nichž se dozvídáte, že současný život nestojí vytržený z kontextu, že jste spolu žili už kdysi (a ne jednou) a teď na děje minulé navazujete. Dochází vám, že na snahu prosadit dobré věci v minulosti se napojil život současný. Jako by se navázala niť vyslaná z vašich duší a propojila se s věčností.
Při setkání s pravým partnerem jde skutečně „o laťku“. Ale ne o laťku partnera, kdy se např. vizualizací domáháme, aby byl fakt úžasný. Na mysli musíme mít „svou laťku“ – laťku své vyspělosti, poctivosti, pokory i pracovitosti, odvahy, vytrvalosti … těmto projevům musíme jít vstříc. (Ne k nim dojít! Nežli k nim dojdeme a v plné šíři si je vezmeme za své, nežli dosáhneme dokonalosti, to nám může trvat třeba ještě dvacet životů!)
Směrem k nim však musíme vědomě jít.Někde v tomto procesu našlapování cestou pravou padne i Boží: „ Ano, už se můžete poznat, už to jde: Jste vybráni.“ A k setkání s tím pravým dojde.
Bohumila, www.cestastesti.cz
Další články autora |
Oty Pavla, Praha 10 - Záběhlice
4 998 000 Kč