V roce 1993 jsem měla úraz na lyžích a nemohla jsem pořádně chodit, natož dál sportovat. S jakoukoliv sportovní aktivitou byl naráz konec. Nebylo to příjemné, ale musela jsem se s tím smířit. To, co se zprvu jevilo jako neštěstí, vyústilo posléze v zázrak: v můj osobní i – „pro celé lidstvo“. Začala jsem se dozvídat informace o tom, jak zvládnout celosvětovou krizi.
Nic není náhoda… Po úraze jsem najednou měla čas i na něco jiného nežli běhání po horách a hraní míčových her. Dostala jsem se na meditační kurz, kde jsem po pár dnech v sobě uslyšela slova: „Napíšeš knihy na pomoc lidstvu“. Bylo to absurdní a bláhové najednou. Co já středoškolačka, obyčejná ženská asi tak může lidstvu přinést převratného? Vždyť neznám nic, co by někoho zajímalo, lekla jsem se. Leč ihned následoval dovětek: „A uděláš si na to čas nebo se ti něco stane a stejně si ho na to uděláš.“ Hlavou mi běžela představa, že jsem si zlomila obě nohy, rok ležím nemohoucně v nemocnici… - a píši knihy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Do té doby jsem nenapsala kloudně ani řádek, natož nějaký článek, o knize nemluvě. Šla jsem se zeptat lektorky kurzu, ale ani ta mi neuměla poradit: „Nevím, co to znamená“, řekla. „Ale být tebou, nebrala bych to na lehkou váhu.“ INFORMACE JSEM NEBRALA NA LEHKOU VÁHUZůstala jsem na to sama. Přišla jsem domů, sedla si na tiché místo, zavřela oči a udělala to, co jsme se naučili na kurzu - uklidnila jsem se. Potom jsem sama k sobě řekla: „Tak dobře, mám něco psát. Prosím o informaci, co mám psát.“ V tom okamžiku se mi před zavřenýma očima objevil obraz zelené tabule a na něm byly fosforeskujícími velkými písmeny napsány pokyny: NEKRITIZUJ, NEPOMLOUVEJ, NEROZNÁŠEJ POPLAŠNÉ ZPRÁVY, KAŽDOU ZÁPORNOU VĚTU UTNI TŘEBA V PŮLI A DOKONČI JI KLADNĚ, ODPUSŤ VŠEM A ODPOUŠTĚJ OPAKOVANĚ. Začalo se přede mnou odvíjet základní karmické učivo vysvětlující uvolnění z našich nedobrých bloků – a psaní knih začalo. (Vše o blocích najdete v mojí 1. Knize „Základní učebnice štěstí – Úmluvy s Bohem pro lidi 3. tisíciletí). Samozřejmě, že jsem k tomu zprvu nevěděla ani hlavu ani patu. Jen jsem vše poctivě zapisovala. Opakovaně jsem se uklidňovala a poprosila o další informace. Co se dělo, se nedalo přehlédnout… ani to nešlo brát na lehkou váhu.Od první chvíle jsem věděla, že informace nepocházejí z mé hlavy. Slova v nich obsažená jsem do té doby vůbec nepoužívala, vazba jako např. „utni třeba v půli“ zněla až starosvětsky. Ale v nápisech jsem nic neměnila, podstatu věcí vystihovaly úplně dokonale. Svými slovy bych to nikdy lépe neřekla. Toto „opisování z tabule“ trvalo po tři dny. Potom najednou „buch“, jako by se zavřela voda a od té doby jsem se takto nedozvěděla už ani řádku. Je ve Vašem životě něco, co se nedá přehlédnout a brát na lehkou váhu?
