A jsme v tom zase. Velké téma: co nejde, co určitě nepůjde, jak se co určitě nepodaří. A pokud se něco dobrého podaří, tak je to vlastně škoda, protože bublina by nešla víc a víc nafukovat, noviny by neměly o čem psát.
Televize by neměla co vysílat. Hrůzy se přece prodávají lépe nežli moudrost a smysluplné hledání cesty našeho národa dál!
Že nás pravda a láska nebaví a slova Václava Havla mají platnost, ale až v delším časovém horizontu - dostanou se ke slovu třeba až za tisíce let?
Ale já žiju teď a dívat se na úředníky placené z mých mozolů (mám odpracováno přes 40 let v naší společnosti) a vidět jediné, jak si natřásají svá ega, jako by nešlo o správu našeho státu, kdy mají společně vládnout, ale o arénu, kde se nepracuje, ale bojuje kdo z koho, mě fakt nebaví. Vyzývám lidi k odporu proti bojechtivým nedospělcům a k podpoře těch, kteří se snaží o posun státu jako celku a tím pádem i nás jako jednotlivcům - když ne na vrchol jako vzor pro ostatní, alespoň k něčemu lepšímu nežli co ukazoval před volbami Sobotka a teď na to navazují Piráti i další. To přišli hoši bojovat, anebo vládnout? Fackovačky si měli vyřešit v mládí po hospodách, být v politice a moci vést národ by mělo - podle mého - být ctí. Moci ukázat, že tam čtyři roky nebudu plat pobírat zadarmo, ale státu se vyplatím a beze mne by to tam nešlo, protože moje znalosti by tam chyběly a díky nim to či ono vylepším, neboli: práci pro národ vnímám jako službu... Je toto utopií a jsme stejní jako před desetiletími politici Mladočeši a Staročeši, kteří se rubali do krve a o svých ubohostech informovali v časopise Šípy?
