„Společnost je kompletně nemocná, v posledních letech roste počet případů rakoviny do obludných čísel… Máme téměř 100 tisíc nových onkologických případů ročně. Když to vezmete do důsledku, tak najít někoho, kdo není nemocný -
- chronicky, imunologicky, onkologicky… je velmi obtížné.“ (farmaceut Richard Pfleger).
Kam až společnost musí spadnout ve smyslu počtu léčených (a předčasně umírajících) lidí, dokud nám nedojde v čem je zakopaný pes? A kdy začneme onoho „psa vykopávat“ a pohneme se ke zdraví? A třeba až během zvládání nemoci nám dojde, že vyléčení se netýká jen lékařů a jejich léčebných metod (že oni coby první pomoc jsou úžasní a děkujme za ně), ale po zvládnutí krize s jejich pomocí se vyléčit neboli zavést sebe z nemocné cesty životem na cestu zdravou musíme sami?
Že se nám nechce pochopit, že naše myšlenky nejsou nicotou, nýbrž energií s nesmírnou silou? A že myšlenky, pro které máme název negativní (nedobré, neřádné): myšlenky plné strachu, obav, nejistoty, zmaru, lítosti, bezmocnosti, sobectví, nadutosti… jsou tím, kvůli čemu onemocníme?
Taky se mi to nelíbilo, když mi právě toto o mých myšlenkách před 26 lety sdělil léčitel a ukázal na moje nedobré vlastnosti a projevy, kvůli kterým neřádně žiji vztahy a jsem k sobě nezodpovědná a proto jsem nemocná (nejednám čestně, podceňuji se, nechávám se zahánět do kouta, nevěřím si…nedodržuji zdravý životní styl...)
Nemoc mi v cestě k pochopení mých myšlenek pomohla
Do 36 let jsem byla často nemocná a léčila jsem se i opakovaně v nemocnici, a když mi bylo nejhůř (únavou jsem se nemohla udržet na nohou, tak jsem byla slabá) léčitel mě dovedl k tomu, čím teď lidem pomáhají lékaři zabývající se psychosomatikou (např. Jan Hnízdil a Jarmila Klímová.) Vedl mě k příčině nemoci neboli k tomu, abych si dala do pořádku mezilidské vztahy, abych se vymanila z pozice oběti (přestala naříkat a nadávat), abych se začala chovat zodpovědně. Naučila jsem se na lidi dívat ne jako na viníky, ale na ty, kteří mi vytvářeli učební látku a díky tomu se mohu to či ono naučit. A vážila jsem si daru života natolik, že jsem se v nedobrých vztazích nezůstávala.
Zatím se silou myšlenek medicína nezabývá, lékař nepomáhá nemocnému zvládnout vztahy coby výchozí bod pro nastoupení cesty k uzdravení. Ale nikde není psáno, že z nemocí si vlastním přičiněním můžeme pomoci sami.
Že tomu společnost není nakloněná – v čele máme člověka, který si vědomě maří zdraví alkoholem i cigaretami a prohlašuje, že je to normální? Ale tak to bývá, že cestičky života jsou i křivolaké a ne jenom umetené. A že kolem sebe vidíme spíš nemoudrost – a to nejenom v medicíně?
A proč si z toho neudělat výzvu ke zlepšení místo nepřekonatelné překážky? Sama jsem byla v těžké nemoci víckrát, a teď coby babička chodím tu a tam běhat, s manželem (dědečkem, který po šedesátce vyhrál mezinárodní závody v naturální kulturistice) jsme vegetariáni, skončili jsme s alkoholem, zdravě jíme, cvičíme jógu, těšíme se s dětmi i vnoučaty, jsme štíhlí a nejenom že přiměřeně pracujeme a budujeme chatu, ale i lyžujeme, tancujeme, jezdíme na kole, za krásnými rybami jezdíme šnorchlovat k moři… nebereme žádné léky.
A nemoci? Ty nepěstujeme: je nám jasné, že jsme strůjci stavu svého těla a je nám jedno, že mnohým lékařům by naše názory byly k smíchu – a že se nelichotivě opírají např. i do lékařky Jarmily Kímové. Jednou společnost k větší zodpovědnosti jedinců za to, co žijí, dojde. My jsme na nic nečekali a začali jsme s tím o trochu - o pár let - (či o pár desetiletí?) dříve.
