… aneb jak zvládnout minulost. Co když náš život není bez začátku, ale teď navazujeme na to, co bylo… jen to nevíme?
UZDRAVÍME SE TÍM, ŽE PROJEVÍME SVOU ´LIDSKOST´
Cítíme třeba i své viny - za které se stydíme - anebo naopak nenávidíme druhé lidi, protože nám ubližují. Kde se toto bere? Proč viny, křivky prožíváme? Co když proběhlo něco před současným životem, ale my to nevíme?
A co když se v naší mysli začnou objevovat vhledy, jako by to byly útržky filmů, krátké sekvence, kdy nám nikdo nemusí říkat, kdo je kdo, protože my jsme toho svou myslí, svým citem účastni a je nám jasné, o co jde! Vnímáme sebe i to, co dělají druzí. A protože se na to díváme dnešníma očima, dochází nám, že jsme vždy nežili chvályhodné věci, ale mohli jsme, třeba vlivem strachu, šeredně ublížit.
A teď? ´Boží Spravedlnost´, ´Život´, ´Moudrost´… s námi nehraje hru na viníky a nevinné, na přátele a nepřátele na oběti a vrahy – před očima Pravdy jsme všichni totožné bytosti, kdy jediné, co má platnost, je láska…
A co jsme to tenkrát nezvládli chvályhodně, z toho teď skládáme reparát…
…a chováme-li k sobě z minulosti averzi, teď přišel čas se naučit lásce. A i když setkání s nepříjemným člověkem je to poslední, co bychom si přáli – protože naše nenávist vydržela ´až za hrob´, nemohlo nás potkat pro naučení se lásce nic lepšího, nežli že spolu budeme teď trávit po několik let všechen svůj čas, budeme v nejtěsnější blízkosti…
Jak je to možné? Co když vrah z minulosti bude matka - a oběť její syn?
Tenkrát, ve středověku, se potkali ve válečné vřavě jako dva bojovníci, nepřátelé - a současná matka a její současný syn se při zápolení dostali za menší pahorek, kde ´syn´ uklouzl a padl na záda – a nepřítel (matka) mu mířil mečem doprostřed hrudi. V tu chvíli se na pahorku objevili další dva bojovníci, nepřátelé ´matky´ a bylo jasné, jak to dopadne: tři na jednoho, to znamená přijít o život. Voják (matka) ze strachu o svůj život bodl a ležícího zabil. Z umírajícího šlo vůči nepříteli: opovrhuji tebou, jsi pro mě póvl, nenávidím tě, nikdy se s tebou na ničem nedohodnu, jsi to nejhorší, co mě potkalo…
Mění se kulisy kolem nás, mění se i naše těla – ale co je v nás: naše mysl a naše pocity, to jsme pořád my osobně: tenkrát i teď. A co jsme nezvládli přímo ´Božsky´ v minulosti, to si opakujeme dokola tak dlouho, až se to naučíme!
Matka si minutu za minutou zažívala synovu zpupnost, zoufala si nad jeho nenávistnými projevy – obrušovala svou láskou ostré hroty jeho projevů… celý život s ním měla peklo, a vůbec nevěděla proč. Ale nevzdala to, den za dnem, rok za rokem si k němu hledala cestu.
Až v jeho dospělosti, po letech uvádění vztahu do láskyplné polohy se před ní začaly objevovat útržky jejích životů minulých – poznala i ten, kdy byla vojákem.
A věděla, že tenkrát neměla zabít, že dnes by to neudělala: chovala by se jako člověk - pomohla by vojákovi na nohy a sama padla na kolena, neprosila by, to ne, ale ukazovala všem kolem svou lidskost… Jestli by vzbudila lidskost i v ostatních, to už by nebylo ´její kafe´. Následky činů ostatních, to by si dávali do pořádku zase oni.
Vždycky se něco děje – to jsou ty dějiny – a záleží na tom, na jakou stranu barikády se postavíme: zlem nikdy nic pořádného nedokážeme, naopak, zaděláme si na těžkosti do časů příštích. A budování osobní imunity, naše cesta ke zdraví? Ani zde nejde o nic jiného, nežli o kroky, kterými v praxi projevujeme svou ´lidskost´.
