Učitelé - elitní vzdělaná vrstva nebo spodina naší společnosti?

Z krásných černobílých prvorepublikových filmů dnes zíráme, jaký respekt a úctu požívali tehdejší kantoři. I když rebelský duch studentů nebyl ani ve třicátých letech nijak zanedbatelný, přesto se učitelé a profesoři těšili téměř posvátné úctě, kdy bylo naprosto nemyslitelné, že by je jejich student poslal "někam". Něco takového by prostě nepřipadalo v úvahu. Nicméně dnes, jen o pár generací později, je neúctivé a někdy i přímo nepřátelské chování žáků a studentů směrem k učitelům na denním pořádku (a to nemluvím o fyzických útocích, ke kterým rovněž dochází). Co se s učitelským stavem vlastně za těch pár desítek let stalo? A co se stalo s mladými generacemi? Jsou dnešní učitelé ještě stále elitní vzdělanou vrstvou nebo jsou již jen spodinou naší společnosti?

Když se dnešní žáci základních škol nebo studenti středních škol podívají na filmy jako Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovi duše, nejspíš si budou myslet, že jde o nějaké melodrama z dob středověku. Dnes naše nejmladší generace necítí téměř žádnou úctu ani autoritu směrem k učitelům, pokládají je spíše za své osobní nepřátele. Ono by bohatě stačilo, kdybych si sám zavzpomínal, co všechno jsem prováděl svým nebohým učitelům. Kde je ta příčina, co se stalo a kdo to způsobil, že došlo k tak razantnímu mravnímu poklesu v českém školství? My, potomci Jana Ámose Komenského, který mravnost a kázeň ve školách pokládat za nutnost, jsme se od těchto ideálů odvrátili a vytvořili jsme ze základních a středních škol negativní prostředí, do kterého neradi chodí jak žáci a studenti, tak i učitelé a profesoři. Příčiny budou asi na obou stranách, svůj díl viny na tom nese uvolněná výchova dnešních dětí, ale i neprofesionální a špatný přistup učitelů. V neposlední řadě obě tyto strany "zastřešuje" obecně zhoršený stav naší společnosti co se přístupu ke vzdělávání mladých generací týče.

U žactva a studentstva je problém zejména ve fatální neúctě ke kantorům. Vulgární nadávky jsou dnes normou a není nouze ani o fyzické útoky na učitele. I přes špatné chování jsou žáci a studenti chráněni nejen zákony, ale především rodiči, kteří je chrání před potrestáním ze strany škol. Zákony zakazují fyzické tresty, rodiče si nepřejí, aby děti zůstávaly za strest po škole nebo byly "nucenně nasazení" na nějaké prospěšné práce co by potrestání za kázeňské prohřešky. Já jsem kdysi něco podobného zažil na vlastní kůži, když jsem ve škole rozbil okno - dva měsíce jsem musel zametat listí na školním dvoře (samozřejmě v čase svého volna). Moji rodiče se mě nezastali, naopak školu v těchto trestech plně podporovali. Jde ale spíše o výjimku. Jeden můj spolužák, který učitelům odmlouval a neplnil prakticky žádné jejich pokyny, dostal v jedné vypjaté situaci od učitele za své chování pohlavek. Druhý den napochodovali nespokojení rodiče do ředitelny školy a milý učitel musel své řemeslo okamžitě pověsit na hřebík. Dostal hodinovou výpověď. Nikdo se už nezajímal o to, co ten žák vlastně provedl. Rodiče své děti často podporují v opozici proti učitelům, kteří mají díky tomu apriori zhoršenou pozici a i přes perfektní pedagogický výkon se na ně žáci dívají skrz prsty stejně jako jejich rodiče.

Ale i mnozí učitelé svým chováním a vystupováním podporují současný stav. Učí nekvalifikovaně, špatně, dávají žákům najevo, že "jim je to vlastně jedno, jestli  učí nebo ne" a chovají se vůči studentstvu apaticky. Je jedno, jestli se sami ospravedlňují nízkými příjmy nebo špatným vedením ze strany ředitele školy, protože právě učitelé mají zásadní vliv na formování osobnosti mladého člověka, mají šanci alespoň trochu nahradit tolik potřebnou výchovu scházející v mnohých rodinách a postavit tak určité mantinely svým žákům. Když to neudělají, stanou se z žáků jen divočáci, kteří dělají, co se jim zlíbí. Za svůj studentský život jsem poznal mnoho učitelů a někteří z nich byli vynikající kantoři, kteří svou práci pokládali za určité poslání. Bylo z nich cítit nadšení, že nám chtějí skutečně něco předat. V jejich hodinách byl relativní klid a výsledky písemných prací byly dobré. U jiných učitelů byl ale znát nezájem a nucenost jejich práce. Bylo jim úplně jedno, jestli si vedeme sešit, jestli se učíme. Známky si zapíšou do notýsku, udělají z nich průměr a podle toho sestaví známku na vysvědčení a víc je to nezajímá. Tento přístup by možná mohl fungovat na vysokých nebo středních školách, ale na základní škole určitě ne. U takových špatných učitelů měli špatné známky vyjma premiantů snad všichni, nikoho tyhle hodiny nebavily a tak se během vyučování hrávaly karty, piškvorky nebo se třeba četly komixy. O nějaké autoritě takového učitele nemůže být ani řeč. Autoritu člověk nezíská tím, že je přijat do nějakého pracovního poměru, ale tím, jak se chová a co dělá. A bohužel někteří učitelé současný špatný stav učitelské profese svou laxnosní a nezájmem podporují.

Lví podíl na současném stavu má celá naše společnost. Lékaři, policisté, vojáci, úředníci a všechny jiné profese mají vyšší příjmy, než učitelé. Prizmatem dnešní doby, kdy jsou peníze (bohužel) jediným možným ukazatelem úspěchu jednotlivce, jsou učitelé pokládání za nižší vrstvu - protože mají zkrátka nížší příjmy. Mnoho dobrých pedagogů z existenčních důvodů opouští svou profesi a věnují se podnikání, kde si vydělají několikanásobně více. Učitelem zůstávají pouze tací, kteří svou práci pokládají za své životní poslání, a tací, kteří by jinou lépe placenou práci ani nedostali.  A obávám se, že ta druhá skupina bude v učitelském stavu zastoupena více. Dnes jsou lidi posuzování podle svých příjmů, na učitele se tedy rodiče dětí koukají jako na spodinu, bez úcty a respektu. Tento přístup se přenáší i na děti, které potom v učitelích vidí neúctivé a nízké osoby. Z učitelů se díky tomu vytratily i ty poslední zbytky chuti se práci věnovat naplno a do škol chodí všichni znechuceně a z donucení. (Extrémním příkladem budiž USA, kde vztah učitelů a studentů získal mnohem horší rozměry - není tam nouze o střelné zbraně, bomby v autě a podobné věci.)

Za špatným postavením českých učitelů stojí jak sami učitelé, tak rodiče se žactvem, tak i společnost jako celek. Pokud by se ale přístup jedono z těchto tří faktorů změnil, k razantnímu zlepšení by to nevedlo. Ruku k dílu musí přidat všechny výše uvedené skupiny.

Žáci a studenti se musí naučit respektovat své učitele, v čemž je mají jejich rodiče podporovat (a ne jim jejich vztah k učitelům ještě sami podkopávat). Učitelé nesmí ke svým studentům přistupovat jako ke stádu ovcí, "které jsou stejně tupé a nic z nich nebude", a měli by začít přistupovat k nim alespoň trochu profesionálně. A konečně celá společnost by se na vztah "učitel - žák" měla začít dívat trochu jinak. Z vysokoškolských profesí jsou učitelé placeni nejhůře. Stát utrácí miliardy za nesmysly, za bojová letadla, za moderní elektrárny, za předražené dálnice, ale na školství se šetří jako o život. Já netvrdím, že letadla, elektrárny nebo dálnice nejsou potřebné, ale trvám na tom, že investice do vzdělávání jsou potřebné také - a dost možná, že i mnohem víc. Jen ten efekt takových investic není okamžitý, proto se našim politickým reprezentacím do těchto mezigeneračních investic tolik nechce. Postavit dálnici nebo elektrárnu, to je efekt viditelný již za několik let a voliči takové snahy mohou ocenit. Ovšem kdo ocení investice do vzdlěávání, které se projeví až za několik generací? Moc takových voličů, kteří by tohle zohledňovali, asi nebude. Proto si některé politické strany nezodpovědně kupují voliče za štědré sociální výdaje a jiné rychle viditelné věci. Také proto si v konečném důsledku učitelů neváží žáci, studenti, rodiče i celá naše společnost. A někdy mi to připadá, že si učitelé neváží už ani sami sebe.