Proč jsem konzervativec

Člověk pořád čte různé politické články o vládní krizy, o politických stranách nebo o kauzách. Po přečtení každého z takových článků není problém odhalit i politické smýšlení autora. Někdo to pokládá za nepřijatelné a neobjektivní, pro jiného je to přirozené vyjádření osobního názoru. Jak ale člověk získává svou politickou orientaci? Jaktože někdo je oddaným stoupencem demokracie západního střihu, zatímco druhý by se do krve bil za komunistický socialismus? Mám vůbec i já nějakou politickou orientaci? A jestli ano, jak jsem k ní vlastně přišel?

Ano, mám svou politickou orientaci. Jsem pravicově smýšlející a mezi pravicovými směry tíhnu nejvíce k tradičnímu konzervatismu. Jak jsem k takovému přesvědčení vůbec přišel? Na formování mých politických postojů mají vliv tyto faktory: rodina, vzdělání, životní zkušenosti.

1. Rodina: Mám v tomto ohledu velmi nesourodou rodinu. Moje prababička je politicky nevyhraněná křesťanka, vždycky mě učila, že za všech státních zřízení i vlád musela jít do chlíva podojit krávu sama, takže nemá moc výhrad ani k první republice, ani k protektorátu, ani k polistopadové demokracii. Snad jen s výjimkou komunistické éry, během níž o tu krávu (stejně jako o ostatní dobytek, koně a pole) přišla. Od prababičky jsem se naučil, že každý systém vládnutí nebo každá politická ideologie má své výhody a nevýhody, že žádná z nich není dokonalá a že velmi záleží na lidech, jak jí uchopí. Její dcera, moje babička, je ovšem jako správné gottwaldovo dítě přesvědčená komunistka, jak jí to naučili ve škole. Všechno z minulého režimu pokládá za správné, zatímco dnes je všechno špatné (kapitalistické). Nepoznal jsem nikoho tak politicky oddaného. Její dcera, moje mamka, však politickou orientaci nemá žádnou, je jí úplně jedno, jestli půjde dnes volit levicové nebo pravicové strany, orientuje se spíše doprava z důvodu svých vyšších příjmů, které nechce zdaňovat vyšší sazbou, jak chětjí levicoví politikové. A koncem 80. let přicházím na svět já, do takového mixu politické (ne)zaujatosti. Procitám v době, kdy polistopadové nadšení běží v plném proudu a všichni věří v lepší zítřky. Mým učitelem v politickém smýšlení je především umírněná prababička, která necítí žádnou vyhraněnou náklonnost k některé ideologii, ale preferuje svůj zdravý rozum a praktičnost. Komunistická babička je ve svých projevech potického smýšlení  po roce 1989 na ústupu a mamka tuhle otázku neřeší vůbec.

2. Vzdělání: Ve škole jsem veden k západní demokracii jako k jediné správné filosofické doktríně s tím, že komunismus, fašismus a všechno ostatní je jedno velké zlo, zatímco západní demokracie je převtělené dobro. Na základní ani střední škole není necháván prostor pro studenta, aby sám pochopil a porozuměl podstatě politických ideí, je mu jen předloženo, co je dobré a co špatné a nutno podotknout, do nějakých mých patnácti let se českému školství dařilo udělat ze mě myšlením demokrata.

3. Zkušenosti: Mé "havlovsky" demokratické smýšlení získané ve škole však postupně začalo získávat jisté trhliny. Vyrůstal jsem na sídlišti, kde bydlelo nemalé množství Romské populace. To však přinášelo určité specifické problémy, jako je přepadání, okrádání, vloupání se do sklepů a pravidelné rvačky. Nebyl jsem vychován v duchu rasismu, ovšem s postupem času jsem začal vnímat rozdíl mezi romskou a většinovou populací. Zásadní zlom přišel zhruba ve třinácti letech, kdy jsem jako fotbalový fanoušek byl napaden skupinou Romů. Schytal jsem pár ran od dětí, na které dohlíželi dospělí pro případ, že bych se opovážil bránit. Nakonec na mě všichni naplivali. Důvodem mého napadení byl fakt, že jsem byl fanouškem fotbalové Sparty, jejíž fanoušci byli pokládáni za rasisty. Jako třináctiletý kluk jsem o takových věcech neměl moc velké tušení, neoblékal ani neprojevoval jsem se nijak provokativně. Podobných útoků proběhlo za mé dětství více, což mě postupem času přivedlo ke krajně pravicových politickým stranám, zejména ke sládkovým republikánům, kteří v té době zažívali zlaté časy. Problémů s Romy neubývalo a velké politické strany nedokázaly v této otázce obyčejným občanům nikterak pomoci. Mnoho lidí včetně mě proto hledali útěchu u Republikánů, kteří dokázaly najít na určité otázky odpovědi, které chtěli naštvaní lidé slyšet. A já začal být obdivovatelem krajní pravice. Postupem času se však byty na našem sídlišti privatizovaly, Romové se odstěhovali, Republikáni prohráli volby (a zmizeli tak z politického výsluní) a radikalizace mojí osoby v politickém smyslu začala opadat.

Mou dnešní politickou orientaci tedy ovlivnila jak má rodina, tak vzdělání a životní zkušenosti, zejména ty negativní s Romskou komunitou. Že jsem byl přiznivcem krajněpravicové strany však není věc, za kterou bych se  styděl. Jsem inteligentní člověk a jako takový plně chápu, proč jsem v pubertě přemýšlel tak, jak jsem přemýšlel. Díky studiu na vysoké škole jsem ale mohl do detailů studovat jednotlivé politické směry, historické zkušenosti z jiných států a celý tento mix mě uvrhl do náruče konzervativního světonázoru. Nejvýznamnější podíl má bezesporu moje prababička, která nedávno oslavila své 88. narozeniny. Její pokoře k politickým stranám a ideologiím by se mohli všichni ti exponovaní politici z parlamentu učit, určitě by to politické kultuře u nás jen prospělo. Při studiu politologie se jen potvrzoval prababiččin názor, že každá ideologie má své pro a proti, že nic není jen špatné nebo jen dobré.

Z krajně pravicového smýšlení jsem si uchoval zejména zdrženlivý postoj k evropské integraci, což mě přivedlo k ODS, které jsem dával svůj hlas při své první účasti ve volbách. V této otázce jsem byl obdivovatelem Václava Klause, který byl znám svým negativním postojem vůči EU a její politice. Postupem času jsem však začal negativně vnímat příklon této strany k bezbřehému liberalismu a kapitalismu.

Jako konzervativně smýšlející člověk mám probém s tím, komu dát ve volbách svůj hlas. ODS tíhne více k liberalismu, TOP09 (která se mimochodem za konzervativní pokládá) má stejný problém. Křesťanští demokraté mají ve svém programu dost levicových nápadů, což jí odsouvá pryč z pravicových politických stran. A co se týče malých stran, nenacházím mezi nimi žádnou čistě konzervativní. Česká Konzervativní Strana má konzervatismus přímo ve svém názvu, ale s tradiční konzervatismem nemá mnoho společného (spíš by jí slušel název Neokonzevativní Strana). Chybí mi ale na politickém spektru ryze česká konzervativní strana s důrazem na tradici a patriotismus. Češi vždy byli velmi konzervativní a proto je škoda, že žádná taková strana v současnosti není. Měla by velké naděje na úspěch u voličů.