Kapitola 47. Otrokyně rytmu (Slave To The Rhythm)

"Jestli jsem v pořádku?" Michal držel telefon v ruce a pak s ním silně mrsknul na postel. "To teda zatraceně nejsem!"

Něco se zablokovalo. Tam v té jediné vteřině na letišti. Věděl, že to je k Ester dost nefér, ale bylo mu to jedno. Cítil se pod psa. Pod tisíce psů. A protože si nepřipouštěl, jaký je právě v ten okamžik děsuplný sobec, který opět nechává úplně zbytečně trpět milovanou ženu, jejíž srdce přitom zrovna vybojoval. Nezajímalo ho nic. Pohltil ho vztek a beznaděj.

Tyhle situace nezvládal. Nebylo to úplně schválně, spíš tak mimochodem. Charakterový rys. I v minulosti lidem - a ženám obzvlášť - ubližoval náhlým odstupem a chladem, uzavřeností nebo naopak výbuchy zlosti. Dostat se mu pod kůži nebyla zrovna ta nejsnazší věc. Často si nerozuměl ani sám, natož, aby ho mohl pochopit někdo jiný. Ester ho znala líp, než kdokoliv, přesto se neustále bránil tomu, pustit jí do samého centra své rozervanosti a nechat ji, aby tam pozvolna začala uklízet. Možná, kdyby jí dal někdy v minulosti šanci, mohla mu ukázat, jak krásnou duši by s její pomocí mohl mít. Ester u něj v posledních dnech doopravdy teprve začínala, teď ale pracně uklizené první poličky opět popadaly a ona se ocitla mimo jeho nitro – zpátky „na ulici“.  

Když otevřel mail a našel tam písničku, rozzlobil se ještě víc. Nechtěl slyšet ani číst nic, dokud byla v bytě s Danem a dětmi. Odmítal se vrátit k jejich hrám, skrývaným zprávám a mileneckým jinotajům. Chtěl Ester pro sebe hned a konečně jinak, než dřív a to se zase nedařilo. Neodpověděl a mail smazal. Viděl v ní zajatkyni vlastního pokryteckého života, otrokyni neúprosného rytmu, ze kterého - podle něj - stejně zřejmě neměla nikdy v úmyslu odejít. Aspoň Michal si to myslel.

Vedle přes zeď slyšel přidušený Mirky pláč, tlumený docela příjemným zvukem otáčejícího se bubnu automatické pračky, při kterém se za normálních okolností příjemně usíná. Šílenost a tíha reality ho naprosto zaskočila. Neměl chuť nic řešit a s nikým se bavit. Zbytek víkendu převážně prospal zavřený v ložnici. Pokoušela se o něj zřejmě nějaká chřipka, ale spolkl rychle paralen, vypotil se a během tří hodin mu bylo líp.

Když další den stoupal po schodech ke své kanceláři, naštvanost ho přecházela, ale i tak se na první setkání netěšil. Její židle i kancelář však překvapivě zůstala prázdná. Když pak od kolegů slyšel, že je nemocná, trochu se zastyděl. A byl i vlastně najednou zklamaný, že k setkání nedošlo. Napsat jí ale stejně ještě nedokázal. Uražená ješitnost a zhrzenost vykonaly svou práci.

Dalších několik dní se každý den o něco méně zlobil a o něco více si uvědomoval, že přestřelil. Sledoval prázdné místo a cítil rostoucí stesk.

Doma bylo nepříjemné dusno, Mirce bylo nějak pořád špatně, čemuž se nedivil. Střídavě plakala nebo zvracela. Z jejích anorektických epizod už byl unaven a doufal, že ji to brzo přejde. Zkoušel s ní mluvit, vysvětlit jí, že rozvod bude nejlepší. Trvala na manželské poradně. Ale měl výčitky, proto nakonec přece jen kývl a doprovodil Mirku, kam chtěla. Slíbil si, že to udělá jen jednou a otevřeně znovu před třetí nezávislou osobou vysvětlí, že není bohužel žádná naděje na záchranu tohohle manželství.

Terapeutka se na oba zadívala a pak se otočila k Mirce, se kterou už předtím při objednávání několikrát telefonovala. Michal zaslechl, jak jeho žena cosi do telefonu skoro šeptá, ale nepovažoval to za důležité. „Tak, mladá paní,“ rozzářila se teď terapeutka směrem, kde seděli, „na něčem jsme se spolu domluvily. Doufám, že jste našla odvahu a tu zprávu mu už řekla? Bez toho totiž opravdu nemohu s terapií začít.“. Michal se nechápavě podíval na Mirku a pak už značně vyděšeně na doktorku...