O mojí šedé čepici s černými pruhy

Nevím, jak to máte se ztrácením věcí, ale já jsem příšerný ztráceč. Nemá smysl mi pořizovat žádné značkové brýle, čepice, rukavice, ani šály.

Ohřejí se u mě tak týden, a když přežijí týdny dva, považuji je téměř za veterány a zasloužilé součásti naší rodiny. Moje „spotřeba“ těchto věcí by možná uživila malou pobočku Armády spásy.  

Ale pak tu byla tahle čepice. Něčím jiná, naprosto výjimečná. Přišla mi v balíku minulý podzim a od té doby jsme toho spolu zažily spoustu. Byla se mnou na horách, pouštět draky, na procházkách, v metru, ve vlaku (jen k moři jsem jí nebrala, taková jsem saň)… prostě parťačka do nepohody.

Doufala jsem, že se mnou vydrží, co nejdéle, i když jsem takový potížista... Příjemně hřála, nekousala, nevypadala jsem v ní jako totální idiot, jako ve všech ostatních pokrývkách hlavy - a vůbec - byla skvělá. Měla jsem jí ráda natolik, že jsem jí občas raději nikam nebrala, abych snížila riziko ztráty.

Pak jsem si ale řekla, že čepice se má přece nosit na hlavě a co bude sedět doma, chuděrka moje. Jenže… nejdřív jsem jí zratila ve školce a našla ji po 3 týdnech v krabici ztráty nálezy, mezi horou bačkůrek a smradlavých dětských ponožek. Mračila se, ale pak mi to po koupeli v aviváži odpustila.

O něco později jsem ji nechala u pokladny v Intersportu – ale vrátila se pro ni a byla tam. V posilovně zůstala cca 5x. Asi 15x mi spadla na zem a někdo mě laskavě upozornil, že se ji chystám opustit.  Pokaždé zkrátka vykoukla a já jí znovu našla. 

Tohle pondělí to ale vypadalo beznadějně. Přišla jsem domů bez ní. Zase…. Nebyla nikde.  Bylo mi smutno… Asi je čas… Říkala jsem si a brala to jako konec jedné krásné životní kapitoly. Uspořádala jsem jí takový malý pohřeb, prohlédla si pár fotek, jak nám to spolu slušelo, a poplakala si.

Ale něco ve mně mi ještě přikázalo udělat poslední pokus a projít všechna místa, kde jsme čepice a já ten osudný den společně byly.

Školka - NIC.
Šatna dětského kroužku shalolinu – NIC.
Zbývalo poslední nejméně pravděpodobné místo s nejnižší procentuální nadějí nalezení. Prodejna ALBERT.

A tak odevzdaně mířím k pultíku „Informace“, kde sedí taková ta ztrápená paní s výrazem: „Ne… prosím.. ne…. Hlavně nechoďte ke mně!!!!  Já jsem tu nálepku s datem spotřeby na tom balení masa fakt nepřelepila! A že se vám nenačetla akce… Nemůžu za to! To všechno oni! Prosím… chci domů!“

Ale já jsem neobvyklý zákazník, ptám se na šedou čepici s černými pruhy. Paní se namáhavě rozhlédne a pak mi ji jako robot zcela bez emocí podá. „Tak ta tady náhodou je.“ Já skáču radostí do výšky a hopsám směrem k východu. Jupííííííííííííííííííííííííííííííííííííí.

Čepice a já jsme ještě neřekly poslední slovo! Šťěstím se zalykám. Doma ji dávám do krabice se zimními věcmi. A vytahuju jinou. Kdo na to má mít nervy? Doma budeš… Alespoň 14 dní, než se proberu z šoku a zase si spolu vyrazíme. Do googlu nervózně zadávám slovo „čip“.