Já už tě nepustim, ty muj Helíku

Když se náhodou, po létech, potkají dvě kamarádky, nemusí to bejt vždycky o sounáležitosti a kafíčku se sachrem...

Kolem šestý večer bejvá na stanici metra Dejvická docela frmol a peron je plnej lidi.

Jí ale přehlídnout nešlo.

Na pár sekund si člověk mohl myslet, že jde o postavu z filmu z pravěku. Připomínala mi Veveřici z Osady Havranů.

Na hlavě měla něco chlupatýho, jako by jí tam usnul bobr. Oči kryla skla v brýlích tak tlustá, že by pomocí slunce byly schopny v sekundě zapálit i pořádné trámy. Mohutné, na krutou zimu nachystané tělo, obalil umělý kožíšek, jehož opasek v pase fungoval spíš jako obruč na sudu. Kostkovaná vlněná sukně kryla lýtka a nohy byly zabořeny do takovejch těch semišovejch bačkor nad kotníky. U každé nohy jí jako věrný pes postávaly přecpané nákupní tašky. Ztěžka oddychovala, když jsem stál kousek od ní.

A pak...

Pak se na perónu ozvalo: "Heleno...si to ty? Helčo. He lí ku...." a směrem k nám cupitalo opravdové stvoření ženského rodu.

Účes jako prodavačka lahůdek z roku 1975 - cukrová vata prapodivných tvaru nasazená na ženskou hlavu. Kozačky jak do šantánu, na jehlách vysokých jako věže pana Eifella. Černou minisukni určenou snad původně školačkám, doplňoval černý rolák, přes jehož horní okraj se na zlatém řetízku houpal přívěšek ve tvaru velkého srdce. Prostě srdečná ženská! A make up...ten se tomuhle stvoření v ten den mimořádně povedl. Masopust už v listopadu. 

A tuhle všechnu krásu a nádheru kryl stejný kožíšek, který obaloval Veveřici postávající kousek ode mně a nabírající sílu do dalšího života.

"No, Helíku, to snad neni možnýýýý!", pištělo stvoření a od dlaždic na perónu se při běhu k nám mocně odráželo těmi vysokými podpatky.

Veveřice znejistěla a já, lovec příběhů, zpozorněl.

V cuku letu bylo stvoření u nás, skočilo na zkoprnělou Veveřici a začalo jí líbat po obličeji všude tam, kam jí brýle nasazené na nosu a kožíšek upnutý ke krku Veveřice dovolovaly.

"Já už tě neviděla let!", poskakovalo po líbačce stvoření a jednou rukou točilo kabelkou, kterou v ní drželo. "Kolik to asi bude?"

Veveřice mlčela a do stanice přijížděl vlak.

Takhle blbě přece ten krásně načatej příběh neskončí.

"Promiňte", řekla Veveřice stvoření, "ale mně už to jede a asi jste si mě s někým spletla."

"Jak spletla? Helí..., dyť máme i stejný kožíšky!", zapištělo zase stvoření a našpulilo rtíky tak, že by se daly jedním tahem omalovat štětkou na malování pokojů.

"Ne, fakt jste si mě spletla a promiňte, já už musím jet.", nedala se Veveřice.

"No to tak akorát.", zarýmovalo stvoření. "Já tě nepustim, ty muj Helíku, když už jsem si tě po takový době zase našla." a čapla Veveřici jednou rukou za rukáv a druhou jí z rukou brala tašku a tu zase posadila zpátky na peron.

Začalo se mi to libit a rozhodl jsem se oželet vlak, kterým jsme měli s Veveřicí odjet směrem na Veleslavín. Pojede další...

Veveřice se usmála a tím vzdala nástup na našeho spoje. 

Usmál jsem se taky a rád zůstal na svém místě.

"Tak odkud se známe?", spustila ta z Osady Havranů.

"No přece ze školy. Z Hanspaulky. Míla. Já sem Míla. Pokorná. Furt nic?" mávalo stvoření řasama jako sluhové Kleopatry mávali velkýma vějířema z pavích per upíchnutých na dlouhých klackách. Viděl jsem to ve filmu!

"Já ale chodila na základku do Dejvic, ne na Hanspaulku.", řekla klidně Veveřice a vlak od nás, postávajících na peronu, odjel do tunelu.

"Ale co to meleš, Helí, dyť já si tě pamatuju. Už kvůli těm brejličkám.", pojmenovalo stvoření velmi jemně to, co Veveřici hnízdilo na nose.

"Fakt si mě pletete.", trvala na svém Veveřice a do stanice vcházeli noví cestující.

"Máš dvě děti, že jo? Holku a holku. (Nevim, proč neřekla dvě holky, ale tahle kategorie se mi taky zalíbila.) A neumíš jezdit na kole - teda - tenkrát jsi to neuměla. A mluvíš francouzsky a německy, protože máš tátu z Francie. A bydleli jste u Matěje, přece.", házelo stvoření jeden důkaz za druhym, aby se Veveřice rozpomněla.

S viditelným napětím čekalo stvoření na odpověď. Napnutý jsem byl i já.

"Ne.", však bylo jediné, co Veveřici vyšlo z úst.

"NE?", znervóznělo stvoření. "Jak ne?", duplo vztekle podpatkem od pana Eifella na dlažbu od Metrostavu.

"Prostě ne. Nic z toho, co jste řekla, není o mně.", řekla Veveřice a znovu se sehnula k taškám posedávajícím kolem jejích nohou. "Vážně jste si mě spletla, je mi líto.", omluvila se ještě a pohledem ke mně mi dala na vědomí, že ví, že poslouchám.

"A co ta dovolená na Slapech. Je to už hodně dávno, ale krk bych dala za to, že jsme tam byli spolu. S klukama z chemárny, přece. S Milošem... Kubou... Sašou. Furt nic? Helí. Přece já. Míla. Po kor ná!", snažilo se ze všech sil stvoření.

Další vlak přijížděl do stanice. Musel jsem, bohužel, nastoupit a vzdát tenhle rozjetej příběh, protože jinak by mi z Velasu frnknul spoj do naší vesnice.

"Ani Miloš, ani Saša. Fakt ne a teď už jedu. Mějte se krásně.", postavila se Veveřice na odpor a v případě potřeby by jistě k obraně využila i ty přecpané nákupní tašky.

Dveře vlaku, který zastavil ve stanici se otevřely. Mířil jsem k nim.

"No dobrá,", zaslechl jsem ještě poslední slova stvoření, "sice nechápu, proč se nechceš přiznat, že jsi Helena, ale asi k tomu máš důvod. Tak ahoj.", řeklo stvoření a přitáhlo si páseček na kožíšku tak, že v mžiku vypadadalo jako přesýpací hodiny. A odešlo bůhvíkam...

Nasoukal jsem se do metra k volnym sedadlům a na jedno dosed.

Za pár vteřin jsem na lýtku ucítil otření nákupní taškou.

Veveřice dopadla na sedadlo vedle mě.

Podívali jsme se na sebe a usmáli se.

"Já jí znám. I ty kluky z chemárny si pamatuju. Ale opravdu dlouho jsme se neviděli a je to taková kráva, že jsem se jí radši zapřela."