Zajímá novináře ještě vůbec nějaká pravda?

Žijeme v době, o které můžeme bez nadsázky říci, že je dobou mediální. Velice často není až tak podstatné, co se v reálném životě děje, jako spíše to jak o realitě informují masová média či jaký obraz reality nám nabízejí.

Moc je sice neuchopitelná, ale pro spoustu lidí velice fascinující. Moci podléhají nejen politici, ale v neposlední řadě i média, tedy novináři.

Český tisk je vesměs v zahraničních rukách, takže si můžeme položit logickou otázku?

Nastolují česká média otázky, které jsou pro Čechy podstatné?

 Nebo jsme jen svědky jakéhosi novinářského kolotoče, kde se jaksi píše a informuje, ale hlavně se nedostat do střetu se svými chlebodárci?

Co je podstatnější pravda a čtenář (divák) nebo spokojený sponzor (vlastník) ?

Střet s mocí je vždy komplikovaný. V rámci historie je asi nejznámější ten, který poprvé v historii přiměl amerického prezidenta k rezignaci během funkčního období.

Aféra Watergate přiměla Richarda Nixona k rezignaci. Pro investigativní žurnalistiku to byl velký zlom a pro Američany zadostiučinění.

Prezident, který nechával odposlouchávat své politické konkurenty, si nezaslouží lítost.

Nixon sice odstoupil, ale lítost necítil. K jakémusi přiznání se ho pokusil „donutit“ britský komentátor Frost. Za tento rozhovor Frost Nixonovi pěkně zaplatil, a že to nebylo málo.

A co čeká žurnalistika? Zajímá novináře ještě nějaká pravda nebo jen komentují a hodnotí, co jim předhodí naše politická scéna či jiní vlivní, kteří se chtějí dostat do centra zájmu?

Nechci jen planě kritizovat českou žurnalistiku, stejně jako politici i novináři jsou myslím odrazem naší společnosti, doby, ve které teď žijeme, odrazem nás všech.

Je škoda, že Watergate po Česku u nás ještě asi dlouho neproběhne.

Mocenské, politické a ekonomické zájmy vždy vytlačí a zkreslí jakoukoli kauzu.

Pravda je sice pěkná, ale za pravdu se ráno nenajíte.

 Trochu skeptický pohled na novinařinu v Česku od novináře - amatéra, že?

Třeba ho do budoucna ještě trochu pozměním,

Nechci, však být je naivně optimistická, co se týká americké žurnalistiky.

Vždyť i zkušený televizní komentátor CBS Bernard Golgberg ve své knize Jak novináři manipulují, popisuje vlastní, nepříliš pozitivní zkušenost, kterou zakusil, když se rozhodl své kolegy novináře oprávněně kritizovat z neobjektivity.

Bernard Goldberg popisuje svůj střet s mediální mocí takto:

„Ano, tak sebestředné dovedou mediální elity někdy být. Jsou to lidé, kteří nám neustále vykládají, že médi mají podle ústavy právo vyšetřovat a zkoumat a často dokonce zahanbit každého, koho polapíme do hledáčku svých kamer.

Jsou to lidé, kteří si rádi berou na mušku politiky, podnikatele a právníky, křesťany, armádní důstojníky a atlety, ale i nejrůznější další Američany, a přitom, když jeden z jejich vlastních lidí vyjádří v novinovém článku svůj názor na americkou žurnalistiku, je to podle nich přestupek… protože vzít si na mušku média je jako znásilnit jejich ženu a unést jejich děti!“

P.S. Při kliknutí na mé foto se vám zobrazí všechny mé články..