Mých prvních 35 kilometrů aneb infarkt možný..:)

Právě jsem se vrátila z kola. Lépe řečeno jsem se dovlekla. Ta roční cyklistická pauza, ale byla znát. Nevím, jak jste zahájili letošní cyklistickou sezonu vy, ale já jsem to snažila pojmout zodpovědně.

Dofouknout kola, zkontrolovat brzdy, vybrat vhodné brýle, rozcvičit se, hodně tekutin a svačinu, kdyby došly rezervy.

Ano, rezervy. Rezervy došly už po prvních pěti kilometrech v Šárce. Menší kopeček, který normálně vyjíždím, se najednou ukázal jako Mount Everest. Bojovala jsem statečně, leč moje srdce naznačovalo, že takhle jaksi ne.

Vydrž, povzbuzovala jsem se, po desátém kilometru už to bude lepší. Konec Šárky jsem už projela skoro jak minulý rok. Bylo nádherně a všude bylo plno lidí. Na kole, na procházce, na bruslích apod.

Po projetí Dolní Šárkou jsem zvažovala návrat domů. Ne, ne, ne. Žádný návrat, vždycky jezdíš do Roztok k převozu a pak pod druhé straně řeky přes Tróju, motivovala jsem se.

Cesta kolem Vltavy je nádherná. Obloha zalitá sluncem, všude samá zeleň. Na chvilku jsem se zastavila, abych se posilnila. Podívala jsem se do trávy a musela jsem se smát. Sedmikrásky, všude jich bylo plno. Jednu jsem si utrhla, prostě pro štěstí.

Do Roztok jsem dojela načas a dokonce i převoz se právě chystal přejet na druhou stranu řeky.

Cestou kolem ZOO jsem na chvíli zvažovala ještě návštěvu, ale bylo mi jasné, že už bylo nad mé síly.

V Troje právě probíhali parkurové závody. Na chvilku jsem spolu s ostatními obdivovala ladnost parkurových koní.

V Dejvicích jsem už byla mrtvá a nakonec jsem to vzdala. Představa zdolávání další cesty se mi vůbec nelíbila. Cyklista, který dojíždí domů tramvají, ach jo.

No, co, ty první kilometry jsou nejtěžší. Příště už ten konec dám bez tramvaje.:)

A jak to šlo vám?:)

P.S.  Zítra mne některé partie budou asi hodně bolet..:)