Jak se žije s dlouhodobou nemocí..

Tenhle blog bude osobní, i když bych před ním nejraději utekla. Nikdo rád nepřizná, že nepatří mezi ty super úspěšné jedince, co pracují, cestují a dělají si, co chtějí.

Bohužel nepatřím ani mezi většinu, co jen pracuje, řeší rodinu, děti nebo single rodiče, co řeší péči o jedno či více dětí a snaží se přežít covidovou apocalypsu.

Já bojuji celý rok. Skoro sedmdesát procent roku marodím, je mi příšerně,  nemám covid a snažím se udržet v duševní pohodě.

V pohodě, že vůbec necestuji k moři nebo na hory a můj největší výlet spočívá v procházce se psem po parku, když mi je dobře. A pokud nemarodím, tak hlavně v létě, v několikakilometrovém treku třeba dolní Šárkou.

Covidová krize se mne nedotkla z jednoho důvodu. Já totiž žiju v izolaci poslední roky tolik, že když přišel covid, tak mi přišlo, že společnost zpomalila na moje tempo, že prostě nejde všechno hned a teď.

Největší oříšek při dlouhodobé nemoci, kromě nezblbnutí z izolace, nelitování se, nechtít být jako ti zdraví, co můžou "všechno", je uživit se.

Bez nemoci bych s tím neměla žádný problém, díky ní musím své pracovní aktivity přesouvat na online formu, což se mi moc nelíbí.

A hlavně ti malí špunti, co je učím, jsou nejroztomilejší živě a živá výuka mne moc baví.

Můj běžný lékař mi vysvětlil, že moje tělo bojuje déle, než u běžného člověka. Někdo bojuje s virózou týden, já měsíc a následně za dva týdny hned něco zase chytnu. 

Nedokážu si představit, jak bych bojovala s covidem, který jsem díky Bohu zatím neměla.

Očkování nemám, protože nemám stabilní zdravotní stav pro jeho aplikaci.

Vážně obdivuji jaké nasazení lékaři, sestry a další pracovníci v českých nemocnicích a zdravotnických zařízeních vytvářejí, aby zachránili všechny, i ty, co se  o své zdraví třeba moc běžně nestarají.

Já si nezdravě žít nemůžu dovolit a ani jsem tak nikdy nežila. Nepiju, nekouřím, snažím se dostatečně spát a jíst zdravě. Pokud to jde, tak jsem venku nebo doma na běžeckém trenažeru.

No, teď aktuálně, spíš 3 týden v posteli.

Docela mne štvou lidi, co jsou vesměs zdraví a běží hned stávkovat kvůli nějakým opatřením.

Myslím, že opatření tu skoro žádná nejsou a jak říká jeden pan primář z nemocnice v západních Čechách. " V době epidemie, musí mít společné blaho přednost, před tím individuálním."

Já z covidu nepanikařím, ale snažím se nosit respirátor, tam kde se má, mýt si pravidelně ruce mýdlem a udržuji se v dobré náladě dobrými sitcomy či komediemi.

Ono vlastně při jakékoli nemoci je špatné začít panikařit. Jestli se uzdravíte, jak zaplatíte dál účty a jak to či ono.

Nejsem hrdinka, někdy panikařit začnu, hlavně ty složenky," krávy jedny zelený, nenažraný," jak se vtipně říká v Koljovi, vážně nepočkají.

Tak vám všem přeji sílu, ať už bojujete s covidem, s tím, že vám covid někoho blízkého vzal nebo s jakoukoli dlouhodobou nemocí,  třeba i duševního rázu.

Vím jaké to je, bojovat dlouhodobě, ale já to rozhodně nevzdávám.. :)